Občas mám chuť tu skříň s tím vaším zkurveným zamilovaným kalendářem zapálit. Bafly by s ním i všechny ty úžasné překrásné fotečky jako z katalogu.
"Minulost stejně nesmažeš."
- Ale musí navždy definovat naši přítomnost i budoucnost?
Ale co já vim, ty jsi tu pán ohně, žejo.
Chybí mi bobinky.
Chybíš mi ty.
Chyběj mi zvířata.
Chybí mi zakládání ohně v kamnech.
Chybí mi vstát v 6 ráno a udělat vám snídani.
Chybí mi hrát si.
Chybí mi česat copánek.
Chybí mi pejsek na klíně a kočička na hrudi.
Chybí mi spát na proleželým gauči s vědomím, že spíte klidně nade mnou a je vám dobře.
Bolí mě, že já vám asi nechybím vůbec. Tobě.
Mohlo by tohle prosím dopadnout dobře?
Nedokážu tomu dát žádnou uměleckou hodnotu. Asi protože můj vnitřek řve o pomoc. Jenže já ji dostávám, profesionální. Ale nestačí to. Třeba tohle fakt nikdy nebylo místo pro mě? Třeba reciprocita prostě neexistuje. A nebo jen nemám sílu? A nebo nic z toho, a nebo všechno dohromady. "On je ten nikdo, který ji nenavštíví." Možná jste všichni ten nikdo, kdo mě nenavštíví. Světlo umí chodit do vašich domů, ale vy nedokážete ani přiložit polínko.
Je mi to strašně líto. Je mi mě strašně líto. Vlastně mi to ale vůbec líto není.
Třeba jsem prostě jen další slabý kus, co se dočista zbláznil a není mu pomoci. Nikdy nebylo. Já jsem přece já. Nikdo.
