Bolíš mě, ty kokote!

Vánoční televize

Bolí fest. Proč není taky pohádka o princezně, která byla celoživotně odsouzená jen šukat, protože v celém království nebylo prince, který by, stejně jako ona, toužil po vážném, dlouhodobém, MONOGAMNÍM vztahu?

A pak ty děti.

Na druhou stranu - mám plno lásky bráchy (a naopak) a to je to nejdůležitější.

Kdybych měla trpělivost, třeba by mi přinesla růže. Nebo aspoň fialky, pro začátek.

Bude třeba se stále vracet k těm okamžikům okolo slunovratu a Štědrého dne, kdy jsem z hloubi duše pociťovala všeobjímající vděk, zatímco mě v autobusu do Znojma oslepovalo stříbrozlaté zimní slunce. 

You can have whatever you can dream of. 

"Myslel jsem si, že je to láska"...

 Ale on to byl zase jen přenos.

Dokážu se o sebe postarat

 "Neposer si život, abys na něm neměla hovna."

                                                     - bro, 10. 2. 2018

Smrt

 Lukáše a Mimi.

Osamělost prvočísel

Místo dvou kroků dozadu od stojanu s výkresem pro odstup jsem často dva kroky od přelezení zábradlí, testu ostří nože, polknutí zbylých pilulek, které bych mohla zapít cizím spermatem.

Tak si sednu a promaluju se z toho, volám si s duchem, šukám po telefonu, piju špatně zalitej čaj.

Nevím, jak mám milovat svou mámu. Mně ty vztahy a vazby nefungujou 26 let, neumím je, jak to mám změnit za pár měsíců v terapii? Hlavně si nelepit banánové slupky na podrážky, jenže já to řeknu a vzápětí koupím sekundové lepidlo.

Jarmark marnosti. Halloweenská maska na pondělí do práce = tvářit se, že moje přítomnost má nějakej smysl. Tam i obecně. (Šeredná už jsem.)

Můžeme si povšimnout, že srdíčka vpravo zůstávají prázdná.

Jedno vlevo taky.

Jak pokaždé uhodí to vzduchoprázdno

když ho přestane naplňovat penis

Rána, která se nezacelí

Pomalu bych se z tebe potřebovala vyléčit

Nemůžu s tebou spát - už ani ve snu.

Přesto, achjo, ta láska, ta si nevybírá. Teda ona jo, já ne.

H

D

T

a vůbec celá vypíčená abeceda

vtipný, jak tě nemusím kreslit podle předlohy, znám tě každej milimetr, "já myslela dítě" a mně je jasný, že pár let ani náhodou, pár let mi ještě bude trvat překonat fakt, že je to všechno nenávratně v prdeli

vlastně pláču po někom, kdo ani neexistuje, což je pro můj celoživot vcelku typický

PIPÍKU

Tak to říkej, pipíku.

Za měsíc to je rok, fuj, FUJ kurva FUJ.

Jela jsem na vyfouklém kole

Jela jsem a jela, teda nejdřív mě zastavila paní babička u baráku se slovy: "Vy zmrznete, bude vám zima," načež pokračovala vyprávěním o tom, jak její maminka vykrvácela u porodu, a tak jí její babička, která se o ni starala, nedovolila jezdit na kole, až na ten jeden den, kdy na něm jela a rozbila si hubu. "No, tak snad mě to taky nepotká," nejistě se směju. "To ne, vy jste sportovkyně." Haha, to jo, sumo zápasnice. Takže jedu. Jednosměrka. Přikázaný směr. Debilní ženský za volantem, co ty značky čtou hůř něž já. Kostel. Hurá. Na vyfouklým kole se fakt jet nedá, ani z kopce, páč to mám zas po stěhování rozladěný brzdy. Tak to otáčim, páč na Vranovskou fakt nemám. Jedu. Nasranej řidič. A další. A další. Jedu dál, přizpůsobuju svý tempo cizímu nasrání, úzkost neúzkost, jedu. Park Tišnovka. Po Silvestru bordel jak v hajzlu. Sem jsme mohli na rachejtle. Šťastná rodina s miminem. Chlap za plotem, kudrnatej Ondřej. Rychle domů. Tentokrát poslouchám značky. Jedu do prudkýho kopce, auto v protisměru nasere řidiče za mnou, opět se snažím zavděčit. Zkurvení cyklisti. Zkurvení řidiči. Zkurvený vyfouklý kolo a zkurvenej život bez chlapa, co by mi ho opravil (kolo i život). Doma. Mrdnu kolo do sklepa, sednu si na posilovací stroj v další místnosti a sedím a čumím, přestože jsem si dřív myslela, že se toho sklepa bojím. Přitom jen v něm mám chvíli klid. Chce se mi brečet. Mám asi 200 kilo, úzkost a vyfouklý kolo. Přijdu do pokojíčku a rozbulím se, že mi Tomáš kolo už nikdy nenafoukne. Musím se o sebe postarat. SAMA.

Zasranej novej rok.