Povlíkala jsem peřinu a když jsem si k ní přičichla, všechna sejdezočísejdezmysli práce byla na chvíli v prdeli. Tvoje vůně mi probodla srdce (zas a znova).
Chtěla bych tě mít v životě, ale zatím to nedokážu. Pořád ještě krvácim. Ale ne z Žíly.
Nejde mi ani psát. Tak chodím radši plavat. Pod hladinou je totiž aspoň na chvíli úplný ticho, třebaže pak musim složitě vytřepávat z uší vodu.
Aspoň se na tomhle učím nadzvukovou rychlostí. A cítím vděk, že mám už zase průvodkyni.
Nic není tak horký, jak se to navaří. Ale pořád ještě mám v kořeni nosu uloženy všechny ty krásný vzpomínky na tebe, Jakube.
Ale ano, pokud to pomáhá, dělejte to víc. Takže se látám Žílou a chci ho líbat na rty, přestože je to čirý šílenství a každý to ví – až na mě, jeho a Elišku.
Jednou by to mohlo bejt prostě jen hezký. Nebo třeba pořád. A na pořád.
