Ať už se zachovám jakkoli, ať už udělám cokoli, VŽDYCKY tím někomu ublížím.

A ztrácím naději v to, že by to někdy mohlo být jinak.

Blití

Lucie = snílek. Můj zkurvený úděl. Vždycky očekávám prolnutí svých vzdušných zámků do reality a vždycky zapomenu, že to takhle prostě, kurva, nefunguje. Teď budu poslouchat Radiohead a brečet.

Trpkost v hrdle - dobře mi tak.

(Alespoň že těsně před jistou neúmyslnou sebevraždou začne blikat červená kontrolka a utnu to...Jinak bych už fakt asi někde ležela pod kvítím. Kurva, kurva, kurva.)

"...jdi do pice ty kryso"

--- "Lucko" ---

Nevím, do piče, klidně mě ojeď když si kleknu do žvejkačky.

Anxiety

Zemřu sama, to je jisté. Pláč nepomůže, nikdy. Nekoupíš si mě. Už nikdy nikomu nebudu věřit. Už nikdy nikoho nepustím dovnitř. Never fucking ever. Věděla jsem to. Tvoje čepel je vždy připravena vměstnat se mezi mé atomy. Enjoy. Musí to být skvělý pocit, nechat někoho zemřít pro ukojení svých zkurvených tužeb - jak lidské. Vypiju tři litry vína a sednu na vlak. Nebo pod něj, vyjde to na stejno.

Bouře

Špatná zpráva - jsem sama a na dně.

Dobrá zpráva - snad mě to dovede k psaní o něco oduševnělejších a delších článků než jsem produkovala doposud.

Je mi dost na hovno. Vůbec nevím, co se mnou teď Vesmír zamýšlí. Nechápu jeho řeč, nedokážu ji rozlousknout, jsem zmatená. Proč mi do cesty přihrál jeho a proč jsou věci tak, jak jsou - neskutečně propletené a zamotané a beznadějné.

Na bříšcích prstů cítím tvé jizvy. Měl bys odejít. Měl bys mě nechat být. Jen mě spaluješ - přitom jsi reálně dávno pryč. Měl jsi mě zničit. Znovuzrodit. Nedokážu na tebe nemyslet...A ty ani nevíš, jak se jmenuju. Jak Lucidní.

Nenávidím, když se mě snaží políbit někdo, z koho táhne chlast a pak to sama udělám. Byl to ten nejupřímnější sex jaký jsme kdy měly. Nelitovala jsem toho. Ale náš čas se nachýlil. Cesty jsou dostatečně daleko od sebe. Nebo ne?

Bydlení, práce, škola, bolest, gunshots, děkuju, kurva, Bože, děkuju za umění. Drží mě nad vodou. Opět. Opět to začínám být já. Po milimetrech, po molekulách, ale ano. Lucie.

Psaní dopisu pro Anke mě rozbíjí a zároveň slepuje, vše, co nezvládnu napsat do deníku, který je fakt hnusný už od první strany, zvládám napsat stříbrnou gelovkou na černý papír. Krev v podobě temperky a třpytek. Jela bych s ní na konec světa a mluvila s ní týden v kuse, ale. Ale. Ale, ale, ale. Žádný zasraný ale!

Ondra je nová naděje. Což je vlastně jedna z mála věcí, co z vesmírných vzkazů přečtu. Už to, jak jsme stáli ve tmě, zhypnotizovaní a mně se to všechno začlo mihat před očima. Katarze? Nevím. Ale bylo to dokonalé a stálo mi to za všechny ty trable kolem. Doufám, že mi nezmizíš ze života, poslední dobou se tohle stává nepsaným pravidlem.

Chybí mi Trauma a Svetry s kávou a Aneurysma. Všechny přede mnou zabouchly dveře a zamkly na dva západy.

Jsem ráda za všechny dobré duše, co mě zvedly ze země, když jsem spadla. Nenávidím všechny, kdo mě strčili nebo mě nechali ležet.

Omezím alkohol a provětrám plíce. Uteču někam k vodě. Nebo do vody. Aspoň na jeden den si užiju jen sebe samotné, budu si sama dobrým společníkem. Obklopím se přírodou a pokusím se jen vdechovat. Ach. Filipe, snad jsi šťastný.

Když jsem Káti pověděla o tom, že si na mě celý město nejspíš ukazuje, řekla mi na to něco tak skvělého, že si to zaslouží zveřejnění: "Ale to ti přece může být úplně jedno!" Něco na tom je. Nedokážu se od té úzkosti s tím spojené úplně odpoutat, ale třeba má pravdu Kája, která říká, že jsem hezká, chytrá a mám smysl pro humor. Třeba se vážně vidím v rozbitém zrcadle. Třeba...Nejsem zas taková stvůra, jak o sobě tvrdím. No a třeba taky jo, ale to mi přece může být úplně jedno, ne?

Byla jsem totálko dojebána 

novou Siguří písní a klipem, oh.