Rychle žít a užít...!
Dlachnivše mou mimozemskou tužku,
mluvíte o věci zvané idion kosmos - a já pojídám Vaše myšlenky.
Hraničí to s obžérstvím.
Tvoje srdce je na mě občas moc těžké. Těžší než 60 Jupiterů.
Artemis je Vaší věrnou přítelkyní.
Oheň zachvátil moje neutrony. Ne, víš, nejsem geniální.
Taky jsem milovala Váš hlas,
ale ten luxus mít ho a Vás pro svou potřebu - to bylo bohatství,
které by mé kapsy neunesly.
A ta jistá izolovanost a pseudointimita, ta skončila.
Ani mojí, ani vaší vinou.
Vinou dětí, nedokonalých, nevytříbených dětí,
které mi pijí krev a zužují zornice.
Nebuď ke mně hluchá. Prosím.
Filozofie pro každého. Pro malé i velké.
Pojď si zafilozofovat. Pojď si zarýpat. Bídný člověče.
Filozofie provokatérka.
Filozofie říká, co se skrývá v zákulisí.
Tak mě buď pust za oponu nebo si ukradni kus mě.
Vem si, co potřebuješ a kolik toho potřebuješ.
Klidně všechno, ale mysli na to, abys to pak
jednoho pochmurného dne nezahodila a mě tím nez(a)tratila.
Abych tím nezanikla. Abych se ti nevydala úplně na prázdno.
Aby to mělo smysl.
Toužila jsem a toužím po tom mít epilepsii - poslední kapka.
Než se voda vylila na podlahu, já na koni objel celý ráj.
Co je dál a co je jinde?
Tak je tohle demagogie?
Já vím, že ne.
Mrak filozofie -> kapka jazykovědy. Téměř chemická reakce.
Jisté nejisté mystično.
Byla jsem chvíli nad tebou. Vyhrála jsem boj. Na chvíli.
Mikrosekunda.
ta bolest, co u toho cítím
a nečekané nutkání rozmlátit zrcadlo
a podříznout si před tebou žílu.
Ať konečně pochopíš, že ať už k tobě cítím cokoliv,
je to ten nehlubší cit, jakého jsem zatím schopna.
Chtěla bych studovat astronomii, moc.
Miluju Vesmír a teď si to teprve začínám připouštět ještě víc než normálně.
Ta velikost, houževnatost, absolutní moc nad vším, neznámo.
Jenže s fyzikou jsme jen takové známe od pohledu, celkem si rozumíme, ale zatím jsme neměly možnost pořádně pokecat. To se snad brzy změní.
Třeba vyhraju svůj boj i bez táty, se kterým by bylo všechno jednodušší než lusknutí prsty.
Tati, sakra, proč jsi mě opustil? Proč jsi mě v tom tady nechal vyráchat? Proč ve mně necháváš ten pocit viny a sebenenávisti? Proč si prostě vedle mě nesedneš a nehraješ si se mnou se zasranou bárbínou, jako dřív? Proč už si nepamatuju tvou vůni? Proč mě nemůžeš sevřít v náručí svými silnými pažemi? Proč se cítím tak nekrytá a v nebezpečí, bez tebe?
Vem mě k sobě, prosím! Aspoň na návštěvu.
Nenuť mě, abych se pozvala sama...
I have loved stars too fondly to be fearful of the night.
To je moje krédo.
Žádné komentáře:
Okomentovat