A plakala jsem.
Pak jsem koukala přesně na ty fotky, ze kterých mi bylo zle jen při představě, že si je zas budu prohlížet.
A plakala jsem.
A pak už jsem jen a jen plakala a nic jinýho.
Nevím, jak odpovědět Traumatu. Toužila jsem být nalezena a když konečně jsem, strkám hlavu do písku (nebo zpět do hoven).
These days už se totiž necítím jako umělec...spíš jako podprůměrnej filozof.
A možná už ani to ne.
Dotýkej se mě.
Teď hned.
V téhle posteli.
Jako tenkrát.
Dělej!!
Prosím...
A zase pláču.
Žádné komentáře:
Okomentovat