Sním o podzimu.
"Pozdě v listopadu".
Já budu ve 4 ráno konečně bloudit po Jubilejním parku a poslouchat operu.
Budu se živit okoralými houskami a bílým jogurtem.
A Tebe...
Tebe nechám, ať se sama brodíš ve spadaném listí se sluchátky v uších.
Sama.
Beze mě.
Snad ne osamělá.
A jistě, že přiběhnu, kdykoliv si vzpomeneš.
Takhle my budeme žít.
Chybím Ti?
Možná, kdyby se lidi míň vážili a více milovali, byl by svět
hned lepším místem k bytí...
Ale není.
Žádné komentáře:
Okomentovat