neděle 7. února 2016

Jenže tohle je můj život. Nikoho jinýho. Žádnýho z vás, kdo máte kecy ostrý jak skelný střepy a zabodáváte mi je přímo do mýho ochablýho, neprokrvenýho myokardu. Běžte fakt už do prdele. Cpěte si ty svoje bolest způsobující sračky někomu kdo o ně bude stát. Jsem teď fakt děsně nasraná a rozmrdaná na tisíc kousků. Řeším takový sračky, že mám pocit, že za chvíli totálně kiksne ten můj usmrkanej organismus. Fuck off. Nevíte zhola nic. A já vim všechno. Chci si sbalit kufr a navždy zmizet. Jenže to nejde, protože všude okolo jsou vrány, kozlové a medvědice. Kendó masky a kyselina. Oči.
Jsem na pokraji - na úplně jinym pokraji než Jim. Jim se vychýlil do strany, já se vychýlila do tý části grafu vlevo dole a děsně daleko.
Čau.


1 komentář:

  1. Já se rozhodla včera, že si sbalim kufr a zmiznu. A to doslova. Chci minimálně rok cestovat po Evropě. Můžeš se mnou, jestli chceš. :)

    OdpovědětVymazat