Pořád tak nějak očekávám, že si ze mě všichni sednou na prdel - přitom neexistuje jediný racionální důvod. Jsem nejprázdnější krabice planety, není ve mně už vůbec nic. Když píšu, píšu hovna, blbosti, umělecká hodnota mých písmen se rovná nule nebo je v minusu. A tak tady sedím ve 4 ráno a čumím do genealogie olympské dvanáctky a říkám si "hm, ten test nějak omrdám" - a přitom neustále omrdávám jen samu sebe, jako kolovrat. Nemám už se sebou ani drobek trpělivosti.
Zapni si, kurva, mozek, paní učitelko.
P. S.: "Já ale nejsem satyr z pohádky." a "Už se k tomu asi nevracejme." jsou věty roku 2018.
Žádné komentáře:
Okomentovat