Nesnáším, jak mluvím sama se sebou

Jaký by to asi bylo, přestat s tím? Nemluvit sama se sebou. Nejen nemluvit, odmítat se sebou mluvit.

Ne, dělám si srandu, nic takovýho bych nesvedla. Jsem nejdůležitější člověk v mým životě ať chci, nebo ne.

Je dost zvláštní dát si Lukáše, kvůli kterému se 3 měsíce trápím, za vzor toho, jak nechci dopadnout. Myslím, že procházím konečeně procesem tzv. zabejčování. Dost mi pomohla včerejší absurdní procházka, mámin dnešní telefonát, svítící slunce, já sama.

Takže co teď budu dělat? Na to jsem se ptala sebe samé včera, když mi zase neodpovídal. A vím, že tentokrát už odpověď čekat nelze a ani ji už nečekám.
Budu číst. Ano, vtipný, říkám to pořád, ale teď už fakt budu. Soustředit se na sebe a na školu. Jsem a budu sama - a díky prostřednímu Topolovi a Ivě jsem konečně pochopila, že je to vlastně strašně skvělý. Protože jednou se dost možná stane, že už sama nebudu a na svoje osamělé období budu vzpomínat stejně ráda, jako teď vzpomínám na týden s L. Teda už vlastně ne, ale ten příměr stále funguje.

Musím začít zase zářit, žejo. Nomen, vole, omen, tak dělej, zatni zuby, děvko, a makej. Miluj se a přestaň s pokusy o množení se.

"Dva, tři dny o samotě nic není. Ale bejt úplně sám čtrnáct dní, dva měsíce, tak to se pak dějou věci."