Mlýnské kameny

Sedím, čumím, houpu nohama. Skládám prázdná slova za sebe. Necítím nic. Když se zfetuju, na chvíli cítím, že knedlík v sáčku s oranžovou nálepkou nadepsanou slovem "Lukáš" zatarasil v mým hrtanu cestu vzduchu a dusím se a běžím na počmáraný hajzl, kde každou chvíli někdo lomcuje s klikou, kterou křečovitě držím, úplně stejně jako tou druhou rty u sebe, abych nevydala jediný vzlyk, slzy se hrnou asi jako kuličky rtuti, pomalu, zároveň však trhavě. Trhavina. Roztrhaná, rozdupadná, rozkurvená jazylka, nemůžu dýchat, dýchat, dýchat, pak si vzpomenu na dva muže, co stojí v pokoji a koukají z okna a jsou v totožném časoprostoru, vidí to samé, ale nevidí – jeden vidí bláto na zemi, druhý krásu nebe po bouři – jsem vždycky ten první, ale musím jím přestat být, musím se převtělit. Převtělit. Výstižné.
Střih.
Ležím v posteli, ve které jsem byla už tolikrát, viď, a poprvé to nejsem já, koho ten druhý zajímá a není mu to opláceno.
Poprvé jsem to já, kdo se odvrací, kdo nechce polibky, kdo nechce držet za ruku, kdo nechce hladit nárty a chodidla a vnitřní stranu stehen a jsem to já, kdo zatíná nehty do pokožky druhého a kdo má chuť rozkousat mu tepny na krku, jsem to, do prdele, já, kdo nechce bejt použitej jak vyjebanej třívrstvej kapesník, nechci ho ochutnávat, nechci sliny, nechci mrdku, nechci vůbec nic, leda tak jít domů a trochu se vyspat, trochu se napít vody, trochu si polistovat v knihách na opěradle svý postele, bejt kurva na chvíli úplně sama a nasát do sebe ticho domu v 5 ráno o víkendu, kdy všichni ještě spí, jen já ne. Tak počkám, až usneš a utíkám domů, zabouchnu dveře, utíkám rychlostí pět metrů za hodinu, protože mě bolí kyčle, a bolí mě z tebe, vole. Bolí mě břicho a vlasy a je mi fakt zima.
A pak se odpoledne potkáme, usmějeme se na sebe a zamáváme si. Ty máš ve tváři výraz "tyjo, tak ty ses úplně změnila a už z tebe není ta ufňukaná kráva, co pořád princezní" a já mám ve tváři výraz "nepotřebuju tě ve svým životě", ale ty jej neumíš přečíst, protože čteš a myslíš jen pérem. Promiň, ale tohle jsi prostě ty. Jsi jednoduchej a stačí ti to, co máš, ale mně to nestačí – mně nestačí nic a pořád se, nejen nad tebe, povyšuju, pořád chci víc, nechci všechno, nebo nic, chci jen všechno.

Myslím, že školu už neukočíruju, ale budu se snažit, aby jo. Probdělé noci už moje starý shnilý tělo fakt nesnese – ani když piju, a už vůbec ne, když se chci učit. Středověk mě rozmrdal na atomy, ale asi jsem to potřebovala, protože nevím, co jinýho by mě probralo tak dokonale, jako tohle. A kdo za to může? Lucie.

Dobrej výplach trubek, jdu si užít svých pár hodin mrtva a prázdna – jako by mě už tak nenaplňovaly dostatečně i mimo spánek v tomhle světě, kterej najednou zůstal viset vzhůru nohama.

"Zůstaň tu a ráno mě vzbuď."

"Ne."