55

Všechno nejlepší. Kamkoliv, kde teď jsi.

Mohlo teď bejt všechno jinak. Mohls mě chránit. Vím, že bys zabil každýho, kdo by mi skřivil vlas.

Jenže moje vlasy jsou teď křivý všechny kvůli jednomu tvýmu debilnímu rozhodnutí stočit volant doprava.

Nechals mě tu napospas, a přestože je to už tisíc let, vždycky mě ty tvý dvě desítky pošlou do hoven.

A pomoci se nemůžu dovolat, reciprocita v tomto nefunguje.

Jsi prostě mrtvej a to je fakt, se kterým jsem zdánlivě smířená – jenže je to fakt jen zdání.

Tobě už je dobře někde jinde, tak jak jsi to vždycky chtěl, ale mně je blbě tady a už asi napořád bude.

V tomhle věčným nedomrlým kokonu plným osamělosti.

Bolíš mě jako prase, tati, dala bych cokoliv za to, abych ti mohla upéct dort a ty ho celej snědl.

Chtěla bych ti nosit řezaný kytky místo vřesu v květináči.

Chtěla bych ti zapalovat svíčky na dortu, ne na hrobě.

A chtěla bych taky slyšet tvůj hlas, hrát s tebou na kytaru, tančit, zpívat, nechat se tebou dovést k oltáři, nekonečně a nesmyslně se s tebou hádat do krve o rasismu.

Chtěla bych tě nenávidět za něco jinýho, než že jsi mě tu nechal samotnou.

A milovat tě nemusím chtít, protože to se odjakživa děje, i přes to všechno.

Všechno nejlepší. Snad je ti v tom novým sedmnáctiletým těle dobře.

Chybí mi Vsetín a mý kořeny a tvoje šedý tričko.