Tak nějak zjišťuju, že těch >30 deníků, co si odmala píšu, jsou dobrý tak akorát jako čtení na hajzl. Pořád dokola fňuk fňuk hraniční porucha osobnosti.
Jenže já jsem kompenzovaný pacient.
Dokazuje to mimo jiné fakt, že si umím nastavit hranice i během umírání, a že jsem na nov v Raku zvládla setkání s minulostí po 3 letech.
"Jak se máš?" - "Dobroš." - Jsi pořád v Brně?" - "Jo."
--- Ne, s takovým člověkem jsem ta pole, louky, lesy, lány, děti a domy mít fakt neměla. Já potřebuju k životu život. Jakkoliv zápasím s vlnami depresí, úzkostí a dalších sraček. Možná, že jsem sentimentální, ale vím, že Ivan Carevič teprve vyráží na cestu.
"Mám takovou představu:
jdeme spolu do obrazárny, všude kolem visí
Mark Rothko. Jenže v nás ty obrazy
nevyvolávají žádné emoce
– my totiž uprostřed toho všeho
bezostyšně, divoce mrdáme
na naleštěné mramorové podlaze."
Chci líbat hezké mužské rty na rty a nechat se škrábat strništěm. Nemáš jméno, nemáš tvář – a nebo je máš naopak všechny.
Nevěřící Tomášové, hluboce věřící Lucie, moje prsa ve tvých ústech, co já vím.
Paní Hedviko, vím, že je Vám líp. Už nic nebolí. A slunce hřeje.
Uklízím depresí zabordelenej byt a vlévá mi to nebývalou energii do žil – přestože bych měla "pár dní ležet v posteli". V tý jsem ležela celou zimu a ještě dýl. Celej život. Na to už seru. Už chci zase polykat plné doušky tohoto teplého kakaa.
P. S.: Klidně mě, Jiřino, šukej uprostřed okurkového pole, protože budeš můj hromosvod a já budu mít aspoň místo nad hlavou.
Žádné komentáře:
Okomentovat