Pláču. Křičím. Šíleně řvu. Zvracím. A zase křičím. A přesto - nemůžu to ze sebe dostat.
Krčím se ve smrtelné křeči, tisknu se obličejem ke zdi a ona přijde s opaskem. A pak už jen tlukot srdce, tinitus a hořké slzy.
Zase, zase, zase a znova.
"Jsi jako tvůj otec. Celý život mě terorizoval. A ty už nebudeš!" Prásk. Au.
"Jsi malý hovno. Nic jsi nedokázala."
"Chtěla jsi studovat astrofyziku, ne? Tak makej, nic v životě nebudeš mít zadarmo. Já jsem si taky prošla peklem!"
"Jsi uzavřená v tý svojí bublině! A o mně si myslíš, že jsem píča!"
"Hajzle zkurvenej/zasranej/zmrdskej! Chovej se ke mn slušně nebo uvidíš!"
Prásk, třísk. Modřinky. A nemáš nikoho, komu bys to řekla.
Trp, Lucie!
P.S.: Uteču. Brzy.
Žádné komentáře:
Okomentovat