Zdárně jsem odehnala všechny.
A stejně to nepomohlo, je mi ještě hůř.
"Oprosti se, zadrž ty emoce, podus to a nenechej to na sobě znát."
Lucie, kéž by ses alespoň jednou v životě rozhodla správně.
Bel ami, kralevic, láska.
Je moc krásné hladit něčí rty a nechat jeho prsty sáhnout přímo TAM a cítit, jak ta spalující touha samovolně vytéká ven.
Pak ale přijde těžké několikadenní střízlivění. Mít peníze, koupím si flašku irské pravdy a zliju se pod obraz.
Chtěla bych tě políbit a ty to víš.
Nesmím a ty to víš.
Moc dobře.
Mám šílený strach. Stojím přímo před branami úspěchu a nejradši bych zbaběle utekla. Nechce se mi to dotáhnout do konce. Nikdy, vyjma masturbace, to nedělám.
Zítra v deset hodin schůzka. Schůzka, která rozhodne všechno.
Vím, že to dopadne dobře, ale můj čím dál větší strach z kontaktu s lidmi mě svazuje.
Zítra v deset hodin budu mít konečně klid.
Konečně ve svém nicotném životě dokážu něco velkého.
Alespoň doufejme.
Škola by měla být politicky neutrálním místem.
Chtěla bych být zase kamarádka.
Kamarádská kamarádka Lou na věky a nikdy jinak.
Jenže, ač je to absurdní, mám v sobě nějakou hrdost svého alter ega a ne a ne ji překonat.
Takže jsem ta zákeřná nepřátelská svině Luizienne.
Bitch.
Jsem zdrcená z toho, co ze sebe teď umím vypudit.
Mlátit nejslabší, kteří pak ještě 20 minut pláčou.
Sakra, bratříčku, promiň mi.
"Už to nikdy neudělám."
Miluju tě.
♥
Moc bych si teď přála umřít.
Teď, v tomhle nuceném osamění, aby to nikomu nemohlo být líto, aby si každý mohl říct: "Jo, ta holka mi stejně za smutek nestojí."
Nikdo by po mojí smrti neplakal. Protože víte co?
"Když někdo umře a vy pláčete, je to nejsilnější projev sobectví."
Pokud mým vymyšleným starým příslovím nerozumíte, stačí se zeptat. Ale dělejte, moc času už na to nebude.
Moc ráda bych se slzou v oku ve stanu nechala svou kůži plakat rudě. Ale není-li polibku, není skázy.
Není-li polibku, nebudu se před tebou demonstrativně samovraždit, abych si uchovala ten krásný pocit, který by tak nikdy neskončil.
Líbej mě, prosím.
♥
A, víte, nový poustevničí život si žádá převrat. Ten tvrdý a absolutní.
Končím proto s tímhle blogem.
Alespoň prozatím, zato však už doopravdy.
Nemám pocit, že by moje zhýralá duše měla být neustále stavěna na odiv vám, kdož lačni jste po mých slovech.
Jsou to pořád jen slova.
Chci se teď jen najít.
Dotáhnout věci do zdárného konce.
Začít znovu a jinak.
Teď už doopravdy.
A teď nemám kam psát o tom,
jak strašlivě tě miluji
a jak nemohu přestat.
♥
Žádné komentáře:
Okomentovat