Ležím na lavičce mírně přiopilá, hlavu mám v Tvém klíně, prsty v jiných dimenzích, ústa vpitá do Tvých, zvukovody mi proudí Tvoje tlumené vzdechy .
Je to tak super.
Tak moc cítím to, jak se moje alfa helix rozpletla a spletla s Tvou. Je to tak super.
Super,
super,
super.
A potom prásk, prásk, prásk,
zvoní mi v uších, do očí se mi hrne krev, mám pocit, že vybliju Velký vůz.
Prázdno.
Temno.
Tak, jak to popisuji v dopisech, které nemám odvahu odeslat.
Promiň.
Dej mi, prosím, facku.
Zasloužím si ji.
Nezasloužím si Tebe.
Prach jsem.
V prach se obrátím.
A pak mne konečně můžete hodit do hajzlu a spláchnout,
žbluňk, šplouch,
FLUSSSSSHHHH!
FLUSSSSSHHHH!
A bude dílo dokonáno.
"Do tebe se člověk musí ponořit..."
Já se do Tebe taky velmi ráda nořím.
A nikde jinde než v Tvé hloubi nejsem šťastná.
Žádné komentáře:
Okomentovat