Osm

8

∞

Osm let.

A zdá se to jako věčnost.

Všechno to plynulo celou dobu tak nějak...stejně.

Šedě.

Občas černě.

Ale letos je to jiný.

Letos poprvý nemám pocit, že jsem na to všechno úplně sama.

Poprvý mě někdo hladí, drží mě (nad vodou) a říká mi: "Spolu to zvládneme."

Poprvý někdo upřímně řekl: "Miluju tě."

A to je pro mě nejdůležitější.

To je důvod, proč letos nenaplním loňský plány.

Myslím, že je nenaplním už nikdy...A to je krásný pomyšlení.

Moc mi chybíš.

Rve mi srdce už jen to, že tě vidím na fotce a x věcí si už neumím vybavit.

Jak jsi vlastně voněl?

Co bys mi na to všechno řekl?

Jaký by to bylo, kdybys byl?

Ještě tě neumím přijmout.

Ještě nejsem dost silná, zatím to ještě nedokážu.

Ale tak...Tak moc si to přeju zažít aspoň jednou, jedinkrát.

Dotkni se mě, prosím.

Jen lehoulince.

Jen ať vím, že mě slyšíš...Že víš, jak to teď mám.

Představila jsem ti ji na podzim.

Na stráních zářily šípky a já ji vedla naší domovinou (pamatuješ?) k tobě.

Nikdy bych to neudělala, kdybych si nebyla stoprocentně jistá.

Ale já to vím.

Vím, že jsem tě o ni prosila a tys moje přání vyslyšel a postavil jsi ji na moji cestu.

Vím, že to nebyla náhoda.

Vím, že tohle je fatálnější než cokoliv jinýho.

Tak mě, prosím, vyslyš i letos a pomož mi.

Pomož nám.

Věřím ti.

MILUJU TĚ.

A miluju JI.

Budem tam navždy a ještě dýl.