Mám chuť se zabít

A ne, tentokrát to není fňukání a stěžování si na píčoviny z mého života.

Nechci být vůbec součástí tohoto světa, svého živočišného druhu.
Člověk je odporný, nechutný, podlý zvíře.
Chce se mi strašně moc blít, chce se mi vyrvat si geny z genomu, vrátit čas a narodit se jako nějaká, já nevím, kytka, třeba.

Na druhou stranu bych strašně moc chtěla zachránit zbylé (relativně) čisté duše: nikdy, opravdu nikdy se, prosím, nedívejte na Srpski film. Nikdy. Ani když budete fakt moc chtít.

Kdyby aspoň ta katarze na konci nebyla zlomená. Kdyby aspoň vynechali to dítě. Kdyby...já nevím. Lidstvo ten film asi potřebuje a zároveň cítím, jak mě změnil, zlomil a zničil a nepůjde to vrátit.

Rorschachova skvrna číslo 6 stále zůstává mým totemovým zvířetem.
Sexuální blok, který nemizí, jen se prohlubuje.

Je mi strašně moc špatně.

Mám chuť se zabít.

(Další ze sbírky "tátovy oblíbené" - dnes na téma "Možná mi to udělal on".)

Ještě štěstí, že jsem si to předtím královsky udělala u tvojí fotky, A.
(Teď na sebe nesáhnu a nenechám sáhnout měsíce.)