Nedokážu tomu dát žádnou uměleckou hodnotu. Asi protože můj vnitřek řve o pomoc. Jenže já ji dostávám, profesionální. Ale nestačí to. Třeba tohle fakt nikdy nebylo místo pro mě? Třeba reciprocita prostě neexistuje. A nebo jen nemám sílu? A nebo nic z toho, a nebo všechno dohromady. "On je ten nikdo, který ji nenavštíví." Možná jste všichni ten nikdo, kdo mě nenavštíví. Světlo umí chodit do vašich domů, ale vy nedokážete ani přiložit polínko.
Je mi to strašně líto. Je mi mě strašně líto. Vlastně mi to ale vůbec líto není.
Třeba jsem prostě jen další slabý kus, co se dočista zbláznil a není mu pomoci. Nikdy nebylo. Já jsem přece já. Nikdo.
Myslím na polštář, který ve chvílích beznaděje objímám místo Ivana Careviče, který nepřijel.
Myslím na to, jak si ten polštář strkám pod noční košili a mám strach – že to zase nevyjde, že žádný ratolesti nepřijdou, že to nestihnu, že to nezvládnu, že umřou, že umřu já, že umřeš ty, že moje zkurvená rodina všechno zničí a zkazí, že to nebude ono, že vlastně nebude s kým, že tam taky budu sedávat sama s bubnem, že je bobinky nebudou mít rádi...
Myslím na 4 zkurvený písmena na tvých prstech, na každým jedno.
Ty seš smutná?
Mám takovej pocit.
Chybíš mi trošičku.
Seš boží holka.nejlepsi na světě
Ty jsi taky nejlepší na světě, Žílo tepající mi vprostřed hrudního koše,
nikdy mi nebylo líp – ale to mý nemocný hlavě bohužel nestačí k tomu, aby poručila zbytku, aby mu bylo taky dobře.
Jak to všechno bude, až bude vzduch vonět podzimem a přijdou první mrazíky?
Miluju tě. Mám strach. A mám právo taky někdy nemít sílu.
"Já toho sexu taky moc nemám, Terezko..." - "Jak moc?!"
Tak nějak zjišťuju, že těch >30 deníků, co si odmala píšu, jsou dobrý tak akorát jako čtení na hajzl. Pořád dokola fňuk fňuk hraniční porucha osobnosti.
Jenže já jsem kompenzovaný pacient.
Dokazuje to mimo jiné fakt, že si umím nastavit hranice i během umírání, a že jsem na nov v Raku zvládla setkání s minulostí po 3 letech.
"Jak se máš?" - "Dobroš." - Jsi pořád v Brně?" - "Jo."
--- Ne, s takovým člověkem jsem ta pole, louky, lesy, lány, děti a domy mít fakt neměla. Já potřebuju k životu život. Jakkoliv zápasím s vlnami depresí, úzkostí a dalších sraček. Možná, že jsem sentimentální, ale vím, že Ivan Carevič teprve vyráží na cestu.
"Mám takovou představu: jdeme spolu do obrazárny, všude kolem visí Mark Rothko. Jenže v nás ty obrazy nevyvolávají žádné emoce – my totiž uprostřed toho všeho bezostyšně, divoce mrdáme na naleštěné mramorové podlaze."
Chci líbat hezké mužské rty na rty a nechat se škrábat strništěm. Nemáš jméno, nemáš tvář – a nebo je máš naopak všechny.
Nevěřící Tomášové, hluboce věřící Lucie, moje prsa ve tvých ústech, co já vím.
Paní Hedviko, vím, že je Vám líp. Už nic nebolí. A slunce hřeje.
Uklízím depresí zabordelenej byt a vlévá mi to nebývalou energii do žil – přestože bych měla "pár dní ležet v posteli". V tý jsem ležela celou zimu a ještě dýl. Celej život. Na to už seru. Už chci zase polykat plné doušky tohoto teplého kakaa.
and all your dreams will come true
P. S.: Klidně mě, Jiřino, šukej uprostřed okurkového pole, protože budeš můj hromosvod a já budu mít aspoň místo nad hlavou.
Povlíkala jsem peřinu a když jsem si k ní přičichla, všechna sejdezočísejdezmysli práce byla na chvíli v prdeli. Tvoje vůně mi probodla srdce (zas a znova).
Chtěla bych tě mít v životě, ale zatím to nedokážu. Pořád ještě krvácim. Ale ne z Žíly.
Nejde mi ani psát. Tak chodím radši plavat. Pod hladinou je totiž aspoň na chvíli úplný ticho, třebaže pak musim složitě vytřepávat z uší vodu.
Aspoň se na tomhle učím nadzvukovou rychlostí. A cítím vděk, že mám už zase průvodkyni.
Nic není tak horký, jak se to navaří. Ale pořád ještě mám v kořeni nosu uloženy všechny ty krásný vzpomínky na tebe, Jakube.
Ale ano, pokud to pomáhá, dělejte to víc. Takže se látám Žílou a chci ho líbat na rty, přestože je to čirý šílenství a každý to ví – až na mě, jeho a Elišku.
Jednou by to mohlo bejt prostě jen hezký. Nebo třeba pořád. A na pořád.
Mohlo teď bejt všechno jinak. Mohls mě chránit. Vím, že bys zabil každýho, kdo by mi skřivil vlas.
Jenže moje vlasy jsou teď křivý všechny kvůli jednomu tvýmu debilnímu rozhodnutí stočit volant doprava.
Nechals mě tu napospas, a přestože je to už tisíc let, vždycky mě ty tvý dvě desítky pošlou do hoven.
A pomoci se nemůžu dovolat, reciprocita v tomto nefunguje.
Jsi prostě mrtvej a to je fakt, se kterým jsem zdánlivě smířená – jenže je to fakt jen zdání.
Tobě už je dobře někde jinde, tak jak jsi to vždycky chtěl, ale mně je blbě tady a už asi napořád bude.
V tomhle věčným nedomrlým kokonu plným osamělosti.
Bolíš mě jako prase, tati, dala bych cokoliv za to, abych ti mohla upéct dort a ty ho celej snědl.
Chtěla bych ti nosit řezaný kytky místo vřesu v květináči.
Chtěla bych ti zapalovat svíčky na dortu, ne na hrobě.
A chtěla bych taky slyšet tvůj hlas, hrát s tebou na kytaru, tančit, zpívat, nechat se tebou dovést k oltáři, nekonečně a nesmyslně se s tebou hádat do krve o rasismu.
Chtěla bych tě nenávidět za něco jinýho, než že jsi mě tu nechal samotnou.
A milovat tě nemusím chtít, protože to se odjakživa děje, i přes to všechno.
Všechno nejlepší. Snad je ti v tom novým sedmnáctiletým těle dobře.
