Stuck in this fucking shit, can't go anywhere

Jenže já mám strach.

Strach, že je to zpět.

Protože zase cítím to nutkání.

Zase musím utíkat.

Jsem nikdo, neumím nic.
Stojím tu, zablokovaná, nemůžu se hnout.
Neschopna přečíst stránku, neschopna koncentrace, neschopna předcházet si Tě, ač si to zasloužíš.
Nevěřím si. Nevěřím v sebe.
Jsem strůjce všeho špatnýho. Jsem niemand. Nevzdělanec. ¨
A nedobrovolně hladovím (všímáš si, že 99% mě chápeš a můžeš chápat jen Ty?).

Je mi z něj hrozně špatně.

On je stříkanec téru na naší nádherný olejomalbě.

Je v mý hlavě a neustále mi opakuje, že jsem nula.

Že jsem k ničemu.

Že on je lepší.

Že on dostane, co chce.

Že já ostrouhám.

Že on má všechnu moc.

Že on je přece on a já jsem jen já.

Nutí mě zvracet.

Nutí mě prolívat krev.

Nutí mě každou noc plakat.

Proč nám prostě nemůže vypadnout ze životů, proč?!

Chci se vrátit v čase.

Abych to změnila už tenkrát.

Abych udělala věci tak, jak jsem je měla správně udělat.

Aby to bylo po celou tu dobu a pak navždy tak sladký, jako na začátku.

Miluj mě a nikdy nepřestaň.

A nenech zlé věci a zlá zvířata a zlé lidi, aby nás rozdělili.

Prosím.

Jsem příliš "suchá". Nudná. Okoukaná. Nepotřebná. Jsou tu haldy a hlady lepších. Necítím se na život. Necítím se na to studovat do úmoru, pak najít dobrou práci a tam makat do úmoru a pak, až už je prakticky po všem, jít do důchodu a živořit...Až do úmoru. Cítím se stejně fádní jako stádo a zároveň cítím, jak mě společnost vyčleňuje. Jak na mě křičí: "Ty k sem k nám nepatříš." A ano, právě teď pociťuju až do morku kostí, co znemanal ten Camusův citát. "And never have I felt so deeply at one and the same time so detached from myself and so present in the world." Jo, přesně tohle cítím. Je mi z toho špatně, tak strašně špatně, nemám sílu pokračovat. Do toho se mi ještě ke všemu hroutí fyzické zdraví...
Vůbec ji nezajímám. Myslela jsem si, že po letech útrap a sraček a depresí a hoven konečně dostanu to, co potřebuju, Nedostanu. A dokonce ani nemám právo to snad jen naznačit. Potřebuju lásku, potřebuju cit, potřebuju, aby mi někdo neustále říkal, že mě miluje, zbožňuje, prostě do piče mám chuť na krev a dnes v noci ji ukojím. Dot.

Vrátila se mi do pusy chuť dávných rán...

Jak se ti líbí zrcadlo, Lucie?
Jak se ti líbí, že vidíš, co jsi způsobila?
Jak se ti líbí, že jsi někomu zničila život?
Jak se ti líbí, že se od tebe všichni odvrací?
Jak se ti s tím žije, Lucie?
Trp.

Já se přes to prostě nikdy nepřenesu.