Jsem příliš "suchá". Nudná. Okoukaná. Nepotřebná. Jsou tu haldy a hlady lepších. Necítím se na život. Necítím se na to studovat do úmoru, pak najít dobrou práci a tam makat do úmoru a pak, až už je prakticky po všem, jít do důchodu a živořit...Až do úmoru. Cítím se stejně fádní jako stádo a zároveň cítím, jak mě společnost vyčleňuje. Jak na mě křičí: "Ty k sem k nám nepatříš." A ano, právě teď pociťuju až do morku kostí, co znemanal ten Camusův citát. "And never have I felt so deeply at one and the same time so detached from myself and so present in the world." Jo, přesně tohle cítím. Je mi z toho špatně, tak strašně špatně, nemám sílu pokračovat. Do toho se mi ještě ke všemu hroutí fyzické zdraví...
Vůbec ji nezajímám. Myslela jsem si, že po letech útrap a sraček a depresí a hoven konečně dostanu to, co potřebuju, Nedostanu. A dokonce ani nemám právo to snad jen naznačit. Potřebuju lásku, potřebuju cit, potřebuju, aby mi někdo neustále říkal, že mě miluje, zbožňuje, prostě do piče mám chuť na krev a dnes v noci ji ukojím. Dot.
Žádné komentáře:
Okomentovat