Dneska mi přišla na mysl asi osmdesátkrát.
A je tu zas.
Mám strach.
Zítřek beru jako zlomový bod - jestli se to ani po zítřku nějak nepohne, asi to už opravdu ukončím.
Už mě nebaví pořád vymýšlet nové a nové důvody proč zůstávat. Stejně jich nikdy nebude víc než těch opačných.
A stejně - někde hluboko uvnitř tajně doufám, že se to pohne. Že po 17,5 letech se můj usmrkaný život obrátí aspoň o jeden stupeň k lepšímu.
Ale...
Mám strach.
Moc bych chtěla, abys tu teď byl se mnou. Abys mě zase chytl za ruku nebo objal. Abys mi utřel slzy. Abys mě zase vytáhl nad hladinu nebo aspoň dostal ze dna. Ale vím, že to nejde. Vím, že už mě máš taky nejspíš plný zuby. Vím, že nikdo na světě si nepřeje víc, abych byla už konečně normální. I když možná nebudu - budu to alespoň před tebou skrývat. Budu se přetvařovat. Polknu hořkost a nasadím úsměv. Jenom abych tě netáhla s sebou dolů.
Pořád vzpomínám na ty tvoje dotyky. Jak jsi ležel na mých nohou. Jak jsi mě dusil jenom abys mě zbavil té šílené zimnice, se kterou se poslední dobou taky potýkám docela často. Jak jsi mi byl blíž než kdokoliv jiný kdykoliv jindy kdekoliv jinde. Jak jsem zhluboka dýchala jenom abych ještě o chvilinku dýl cítila tvůj parfém. Jak mi tekla slza, když jsem tě čtvrt hodiny hladila po vlasech a nevydala ani hlásku. Jak jsi pustil video s Topolem a jeho dokonalost v té chvíli byla jen tisícinou té tvojí.
Proč mi to děláš?
Proč si to dělám?
Co to děláme?
Nepřestávej.
Mám strach.
Strach, že tě, paradoxně, ztratím tím, jak bezmezně tě zbožňuju. Že tohle všechno jednou už nebudu moct mít a zbydou mi jen vzpomínky, které stejně vyblednou, až se nakonec úplně ztratí. Nezbyde ani ten prach. Ani ta vůně, která se vpila do mé peřiny a každou noc mě rozpláče.
Chtěla bych chodit po velkoměstě v bezdomoveckém mantlu s velkými sluchátky na uších jen tak a poslouchat Wagnerovy opery.
Chtěla bych číst kvanta knih a jíst jen bílé jogurty a staré housky.
Chtěla bych bydlet v bytě s vyskleným oknem. Chtěla bych sedět v tom holobytě a nasávat zbytky tvého parfému z dopisu od tebe. Psal bys mi ze Sydney. Měl bys velkou šťastnou rodinu, krásnou hnědovlasou manželku a sex pětkrát do týdne. Dobrý sex.
Ale myslel bys při něm na mě.
Mám strach, že tohle by se jednou opravdu mohlo stát.
Proto strávím zbytek života odříkáním a možná i celibátem.
Jo, přemýšlela jsem i o klášteru - já, Antikrist.
Třetí deník. Stříbrný. Stolistý (od soboty již 99). Stejně nemá na posledních pár stran toho předešlého, celočerného. Na to nemá absolutně nic z mýho celoživotního pseudo díla.
Mám strach, že ani v tomhle mě stejně nikdo nikdy doopravdy nedocení.
A když jo, nebude to mít žádnou váhu.
You'll go to hell for what your dirty mind is thinking
Then slowly suffocating, we're dying
In a smoke filled room
MÁM ŠÍLENÝ STRACH.
Žádné komentáře:
Okomentovat