()

Jednou tu stostránkovou analýzu sepíšu.
Protože opravdu velmi dlouho mě film takhle nerozmrdal.
Btw - naposledy to byl taky Lars.

Boření mýtů.
Čtyři hodiny sedíte zařezaní do sedadla v kině.
Čtyři hodiny sledujete její cestu přímo do pekel vymalovanou opravdu spektakulárním způsobem.
A když to po těch čtyřech zasranejch hodinách končí - a končí to zdánlivě nezvratným happy endem - filmař vezme vaši omráčenou a zmrzačenou duši, která už je přesvědčená o líbezné, blahé katarzi, a omrdá ji takovým způsobem, že tím zaplní všechny vaše otvory - a to vše ani ne v jedné minutě.
A běží titulky a vy stále nemůžete uvěřit.
Trier je prostě ekvivalent pro výraz "modafoken genius".
A samozřejmě, že ten, kdo šel do kina na penis Shii LaBeoufa, mohl být značně zklamán.
Jako například jedna píča pseudoumělkyně, jejíž vyjádření jsem si přečetla na FB a málem mi z toho jeblo.

Celou cestu autobusem do školy jsem plakala. 
A nejen proto, že řidič autobusu, kterého tajně platonicky a hystericky miluji se neuvěřitelně podobá Skarsgårdovi a během jízdy si položil na chvíli ruku do rozkroku.

A to víte, že tam zase švihl

mou osudovou píseň.

Ba co víc, švihl tam zase balkon 

a můj tep se podobal tomu na konci Melancholie.

Samozřejmě jsem hned začla zkoumat Fibonacciho posloupnost a Lisztovu variaci na písmena B-A-C-H.

Jeg elsker LvT.

I když mě zabíjí.

Nebo oživuje?