Lucie

Vždycky jsem nenáviděla svoje jméno. Teď ho miluju.

A nemantejte do toho ambivalenci,

já vím, co cítím teď a tady, v tomto okamžiku, v přítomnosti, ve věčnosti.

Vím, kdo jsem.

Jenže se mi to pramálo líbí. 

Chci být jiná. 

Jako vždycky, ostatně.

Chci se přestat litovat - to především.

Chci přestat kázat víno a pít vodu (ne, nepopletla jsem to).

Chci zvládat své niterné bouře, které vyvěrají na povrch a to je špatně.

Chci se odmilovat.

Chci se oprostit od zlých lidí, jejichž maso žerou mravenci v lese, který obývají společně s hýkalem a rudým vřesem.

Chci mít víc přátel jako je Janinka.

Chci mít tak zatraceně v pi*i jako Florence Welch. ♥

Chci umět víc jazyků a ten jeden, který jsem tolik milovala, zase milovat a umět perfektně.

Chci koukat na Tarkovského.

Chci kolem sebe mít lidi, kteří umí hodnotit umění. Nemusí mít stejný názor jako já. Jen by měli být dostatečně erudovaní, měli by mít vlastní názor a měli by umět mluvit.

Chci plavat.

Chci cestovat - a první zastávkou by mohl být Alexanderplatz.

Chci na vysvědčení jedničku z matiky (protože za ty kruhy pod očima a zlomené tuhy tužek si ji setsakramentsky zasloužím).

Chci jíst zeleninu a ovoce a prolívat se hektolitry čisté vody.

Chci, aby mi přestaly padat vlasy.

Chci být pořád stejná - úplně jiná. Svá.

Chci zase trošku žít. Trošilinku.

Těším se, až si nabarvím dlouhé vlasy,

obléknu šaty a černé punčochy

a řeknu svou první dánskou větu úplně bez pomoci slovníku.

Pak si sama padnu k nohám a políbím je.

Wunderschön.

Kdo by kdy řekl, jak jsme si vnitřně podobné.

Jak jsme trpěly.

Nejlíbeznější verze ever.

A tady mě už vůbec nezajímá, že je to odrhovačka.

P.S.: Mist, Lucie, koukni, v kolik jsi to zase publikovala...
P.S.S.: Je mi 17 a 10 měsíců. Gratuluji.