Ples

Byla jsem znásilněna dvěma až třemi muži, marihuanovými koláčky a malvicí, nenávistí a svými vlastními slzami.

Víc k tomu nemám co dodat - snad jen, že doufám, že jste všichni

KUREVSKY ŠŤASTNÍ

Prosím.

Není divu.

Mažete si mě ze života.
Jsem vám u prdele.

Vypni ten zkurvenej počítač a začni žít.

Everything's falling apart and I can't do anything.

Rodina, vztahy, škola, já.
Všechno na sračky.
Can't handle it anymore.

A já bych KURVA chtěla žít, ale nemůžu.
I don't have a right.

DO PIČI SE VŠÍM.

ZACHRAŇTE NÁS NĚKDO, PROSÍM.

Normálně konzumní shity neposlouchám...Nebo jo?

I DON'T CARE

I LOVE IT

aneb

Když váš život vystihne text jedný zesraný letní vypalovačky.

Obsese

Já tu stojím
vyhořelá
a křičím.

A ty slyšíš,
stojíš vedle mě,
ale nic neříkáš.

Existuju pro Tebe ještě vůbec? Znamenám pro Tebe vůbec něco?
A jestli jo, proč mi tohle, kurva, děláš?

Už nemůžu dál. Prostě nemůžu, kurva, kurva, KURVA.
Proč je život tak neskutečně zpičeně těžkej?

P.S.: Mommy je kurevsky dobrej film - ještě lepší, než jsem čekala.

A přesně v tu chvíli mi to došlo.

Chci to, co jsem chtěla vždycky.

A chci to už roky a ono pořád nic.

Vždycky se totiž všechno posere.

Nenávidím se za to, kdo jsem, a tak dělám vše pro to, aby lidi kolem mě milovali to, co ze sebe dělám.
"Úžasnějšího člověka jsem nikdy ještě nepotkala. (...) Takovej můj tajnej superhero."

Kdybys tak tušila.

Kdybych byla superhero, zachránila bych ji.
Jenže já nejsem a tak...

K ČERTU SE MNOU.

Poslouchám Pink Floyd, brečím a píšu dopis.

A jediný, co mi dnes udělalo radost, byl pohled z natáčení filmu o Filipovi.

P.S.: Za ten dopis nejspíš shořím v pekle, ale co.
P.S.S.: Všechno je mi tak nějak...fuk.

I sometimes wish I'd stayed inside my mother - never to come out.

Prosba

Nenuťte mě teď pár dní nic vysvětlovat, obhajovat, vlastě po mně radši vůbec nechtějte, abych mluvila. Potřebuju přijít k sobě. Potřebuju se nadechnout a rozmyslet si, co dál. Protože takhle to dál nejde a já už jsem vyčerpaná. Potřebuju se zbavit dávicího reflexu vyvolaného myšlenkou, potřebuju se zbavit toho smradu v kořeni nosu, potřebuju se zbavit toho pichlavého pocitu v žaludku a především se potřebuju zbavit všech těch sraček, co zahalily mou mysl.
Díky za pochopení, kterého se stejně nedočkám.

Touch me, I'm dying.

Budu sama.

Cítím to v kostech.

Every living creature on Earth dies alone.

Umři ve mně

Nenávidím se.
Nenávidím plesy.
Nenávidím všechno.

A řekli ti, Lucie, že když celou noc prořveš, budeš další den vypadat jako totální píča?
Chcípni.

Future, baby

Jen si na to hezky počkej.

Bude se Ti to určitě líbit, kočičko!

♥

Bolest

Dnes bych chtěla umřít a je mi jedno jak.
Dnes bych neměla problém prořezat tkáň až na kost.
Dnes jsem zase jednou zemřela.

Nikdy mi nezvedneš telefon. Nikdy.
A přesto Ti vždycky volám. Víš proč?
Protože jsem neviděla světlo a bála jsem se, že porušíš všechny sliby a umřeš mi.

Trýzní mě, nekonečně mě trýzní, jak se trápíš, jak si nenecháš pomoct.¨
Pomoc existuje a pozdě na ni zdaleka není.

Kurva já nevím, jsem patetická a zkurvená a všechno, ale já už mám skoro všechny vlasy dole a tak hysterickej záchvat pláče a řevu co jsem měla teď jsem neměla nikdy v životě, ani když umřel táta. Nikdy. Až teď.

A hluboce se omlouvám za svou zasranou citlivost a taky to, že Tě řeším.
Já Tě kurva miluju a smrad rybiny jsem si v dotazníku před porodem taky nezaškrtla.

Málem jsem se udusila...
A pak jsem si uvědomila, že kdybych byla mrtvá já, všem by to prospělo.
A on, hnusná mandragora, by mi přestal kvilet v hlavě.
Všem by bylo líp.
Evan Treborn, Donnie a JÁ.

Vílí prach

Mé oči naplňuje slzami štěstí fakt, že ho někdy mívám plné plíce.

A taky fakt, že jej můžu mít kdykoliv si přeju, v jakémkoliv množství.

Dostává se mi ho v horkých polibcích,

které nepálí.

Hřejí

I'm not empty. I'm full of shit.

Kdybych si plíce vykřičela, nikdo by neslyšel.
Proč se rodí zbyteční lidi jako Lucie?

Stuck in this fucking shit, can't go anywhere

Jenže já mám strach.

Strach, že je to zpět.

Protože zase cítím to nutkání.

Zase musím utíkat.

Jsem nikdo, neumím nic.
Stojím tu, zablokovaná, nemůžu se hnout.
Neschopna přečíst stránku, neschopna koncentrace, neschopna předcházet si Tě, ač si to zasloužíš.
Nevěřím si. Nevěřím v sebe.
Jsem strůjce všeho špatnýho. Jsem niemand. Nevzdělanec. ¨
A nedobrovolně hladovím (všímáš si, že 99% mě chápeš a můžeš chápat jen Ty?).

Je mi z něj hrozně špatně.

On je stříkanec téru na naší nádherný olejomalbě.

Je v mý hlavě a neustále mi opakuje, že jsem nula.

Že jsem k ničemu.

Že on je lepší.

Že on dostane, co chce.

Že já ostrouhám.

Že on má všechnu moc.

Že on je přece on a já jsem jen já.

Nutí mě zvracet.

Nutí mě prolívat krev.

Nutí mě každou noc plakat.

Proč nám prostě nemůže vypadnout ze životů, proč?!

Chci se vrátit v čase.

Abych to změnila už tenkrát.

Abych udělala věci tak, jak jsem je měla správně udělat.

Aby to bylo po celou tu dobu a pak navždy tak sladký, jako na začátku.

Miluj mě a nikdy nepřestaň.

A nenech zlé věci a zlá zvířata a zlé lidi, aby nás rozdělili.

Prosím.

Jsem příliš "suchá". Nudná. Okoukaná. Nepotřebná. Jsou tu haldy a hlady lepších. Necítím se na život. Necítím se na to studovat do úmoru, pak najít dobrou práci a tam makat do úmoru a pak, až už je prakticky po všem, jít do důchodu a živořit...Až do úmoru. Cítím se stejně fádní jako stádo a zároveň cítím, jak mě společnost vyčleňuje. Jak na mě křičí: "Ty k sem k nám nepatříš." A ano, právě teď pociťuju až do morku kostí, co znemanal ten Camusův citát. "And never have I felt so deeply at one and the same time so detached from myself and so present in the world." Jo, přesně tohle cítím. Je mi z toho špatně, tak strašně špatně, nemám sílu pokračovat. Do toho se mi ještě ke všemu hroutí fyzické zdraví...
Vůbec ji nezajímám. Myslela jsem si, že po letech útrap a sraček a depresí a hoven konečně dostanu to, co potřebuju, Nedostanu. A dokonce ani nemám právo to snad jen naznačit. Potřebuju lásku, potřebuju cit, potřebuju, aby mi někdo neustále říkal, že mě miluje, zbožňuje, prostě do piče mám chuť na krev a dnes v noci ji ukojím. Dot.

Vrátila se mi do pusy chuť dávných rán...

Jak se ti líbí zrcadlo, Lucie?
Jak se ti líbí, že vidíš, co jsi způsobila?
Jak se ti líbí, že jsi někomu zničila život?
Jak se ti líbí, že se od tebe všichni odvrací?
Jak se ti s tím žije, Lucie?
Trp.

Já se přes to prostě nikdy nepřenesu.