Ďáblova schovanka

Nemluvím k nikomu.

To není o tom, že nesnáším ty lidi, které nemůžu vystát. Je to jen o tom, jak nechutně a zpropadeně se chovají. Je to o tom, jak nakládají s tím, co jim člověk řekne, co pro ně udělá, o to, jestli pro vlastní uspokojení dokáží přítele rozcupovat na kusy a vzít mu všechno, oč bojuje a na čem dře už delší dobu.

Chci jít sama do kina. Ale úplně sama. Na skandinávské melodrama. Kurva, jo.

Nechci lidem říkat o svých plánech, protože jich stejně jen využijí tak, aby ty dobré mohli aplikovat sami na sebe a vůbec jim to není hloupé.

Jsem zklamaná světem. Na stole mi hoří svíčka ve tvaru srdce. Uprostřed má vypálený kráter. Tak nějak se cítím.

Nechci, aby se mě, mých idejí, mých vnitřností a niterností vůbec někdo dotýkal. Mám ráda liščí život. Pořád jen utíkám a směju se těm, co se mě snaží dohonit.

Jsem štvané zvíře, ta ryška, ďáblova schovanka. A ty si asi připadáš jako obávaný lovec. Ačkoliv je tvoje počínání k smíchu. Tříbíš a nekoukáš okolo. Bojím se dne, kdy se z neškodného lovce stane bezcitný pytlák.

Přibyl další návrh tetování do wishlistu. Již brzy :)

Šetřím na bass. Ano, teď mě nezajímají ničí narozeniny, svátky, Vánoce ani nic podobnýho. Ačkoliv bych mohla jet za ušetřený peníze třeba na vytoužený Colours, vrazím to do nástroje. Chci ji zas držet, laskat ji, masírovat její přenádherně rostlé tělo.

Kdybych teď mohla být na severním břehu Islandu, vzala bych sekyru, šla na zamrzlé jezero a tepala do ledu pod sebou, drancovala bych jej tak dlouho, než bych ho rozsekala, rozmetala na sračky, padla do ledové vody a moje vlasy by byly neobyčejně krásné. Všechno by bylo neobyčejně krásné a tělo by pálilo jako písek Sahary i přes to, že vych zrovna ležela ve vlhké oáze s příznivým klimatem. Dýchala bych hellium a připadala bych si jako královna ostrova, který omývá na severu Grónské moře. Půl mého popela vystřelte do Vesmíru, druhou půlku rozprašte na Vatnajökullu. Nehrajte mi na poslední cestě sračky, ale mou milovanou muziku. Jo, aha, vy nevíte, která to je. Tak to mě neznáte. I když si myslíte, že jo.

Agent Dale Cooper, to byla láska na první pohled. Můj typ nejen fyzicky, ale i na úrovních převyšujících krásu vnější. Taky nechci, aby se ho někdo dotýkal. Někdo, kdo mi rve játra, ačkoliv mi hned dorostou. Ale v tom procesu pořád figuruje obrovská bolest a touha roztříštit parazitovu lebku tříkilovým diamantem.

Chci si číst o miláčkovi, rezounkovi, o mojí nové bohyni krásy, zabalená ve švédské peřině, hřejivost 5, za svitu lampičky vydavající studené bílé světlo, vánočních světýleček a svíček. Chci se zase převtělit do své původní podoby, kterou jsem díky Sjónovi objevila. Skugga-Baldur ♥

Chci zase koukat na von Trierovy filmy, jako dřív, zase se dostat do psycho stavu, zase být ta IamafuckingLouwhothefuckareyou s vražedným pohledem, bestiálním smýšlením, ta, které teče po krku krev a má chuť si ustřihnout klitoris. Tohle mě naplňuje.

Ani osmimetrovou anakondu někdy nemusíš vidět, když se nedíváš správně.

Neomrzela mne má moudrost. Odmítám váš nadbytek. I všechno ostatní. Nechte mě žít na(_)hoře.

Nemůžeš to brát tak strašně jednoduše. Neumíš, nedokážeš tomu rozumět. My soul is the biggest one. Ever.

Nenechte ji uchopit Vaše líbezné srdce, ať jej nespálí na uhel až se rozhodne pro něco docela jiného, opět.

Očistec.

Seděla jsem v kostele na mší a představovala jsem si ty nejkrásnější, nejhříšnější, nejdokonalejší a jediné dobré věci prováděné na stole před oltářem. Orgie jako orgie, jestli s krekrem a vínem nebo s dokonalým tělem za tvuku opery R. Wagnera.

Spánek. Sladký, nahořklý.

FIRE

WALK WITH ME

Ha ha hate everyone.

Opora v realitě

Rychle žít a užít...!

Dlachnivše mou mimozemskou tužku, 

mluvíte o věci zvané idion kosmos - a já pojídám Vaše myšlenky.

 Hraničí to s obžérstvím. 

Tvoje srdce je na mě občas moc těžké. Těžší než 60 Jupiterů.

Artemis je Vaší věrnou přítelkyní.

Oheň zachvátil moje neutrony. Ne, víš, nejsem geniální.

Taky jsem milovala Váš hlas,

 ale ten luxus mít ho a Vás pro svou potřebu - to bylo bohatství,

 které by mé kapsy neunesly.

 A ta jistá izolovanost a pseudointimita, ta skončila. 

Ani mojí, ani vaší vinou. 

Vinou dětí, nedokonalých, nevytříbených dětí, 

které mi pijí krev a zužují zornice.

Nebuď ke mně hluchá. Prosím.

Filozofie pro každého. Pro malé i velké. 

Pojď si zafilozofovat. Pojď si zarýpat. Bídný člověče. 

Filozofie provokatérka. 

Filozofie říká, co se skrývá v zákulisí.

A ty na mě hraješ divadýlko.
Tak mě buď pust za oponu nebo si ukradni kus mě.
Vem si, co potřebuješ a kolik toho potřebuješ.
Klidně všechno, ale mysli na to, abys to pak
jednoho pochmurného dne nezahodila a mě tím nez(a)tratila.
Abych tím nezanikla. Abych se ti nevydala úplně na prázdno.
Aby to mělo smysl.

Toužila jsem a toužím po tom mít epilepsii - poslední kapka.

Než se voda vylila na podlahu, já na koni objel celý ráj. 

Co je dál a co je jinde? 

Tak je tohle demagogie?

Já vím, že ne.

Mrak filozofie -> kapka jazykovědy. Téměř chemická reakce.

Jisté nejisté mystično.

Byla jsem chvíli nad tebou. Vyhrála jsem boj. Na chvíli. 

Mikrosekunda. 

Nechápu tvůj nevraživý pohled,
ta bolest, co u toho cítím 
a nečekané nutkání rozmlátit zrcadlo
a podříznout si před tebou žílu.
Ať konečně pochopíš, že ať už k tobě cítím cokoliv,
je to ten nehlubší cit, jakého jsem zatím schopna.

Chtěla bych studovat astronomii, moc. 

Miluju Vesmír a teď si to teprve začínám připouštět ještě víc než normálně. 

Ta velikost, houževnatost, absolutní moc nad vším, neznámo. 

Jenže s fyzikou jsme jen takové známe od pohledu, celkem si rozumíme, ale zatím jsme neměly možnost pořádně pokecat. To se snad brzy změní. 

Třeba vyhraju svůj boj i bez táty, se kterým by bylo všechno jednodušší než lusknutí prsty. 

Tati, sakra, proč jsi mě opustil? Proč jsi mě v tom tady nechal vyráchat? Proč ve mně necháváš ten pocit viny a sebenenávisti? Proč si prostě vedle mě nesedneš a nehraješ si se mnou se zasranou bárbínou, jako dřív? Proč už si nepamatuju tvou vůni? Proč mě nemůžeš sevřít v náručí svými silnými pažemi? Proč se cítím tak nekrytá a v nebezpečí, bez tebe? 

Vem mě k sobě, prosím! Aspoň na návštěvu. 

Nenuť mě, abych se pozvala sama...

I have loved stars too fondly to be fearful of the night.

To je moje krédo.

Zdravíčko...

...a všechny podobné píčoviny, které znenadání naplnily můj život.

Nechtěny, nečekány, nezvány.

Zkrátka mám chuť udělat něco se svým životem teď hned. Po třídenním hororu tak akorát čas začít.

Třeba bych si mohla každé odpoledne sednout a věnovat se matice a fyzice, abych mohla jít studovat astronomii.

Nebo bych se mohla konečně doučit veškeré chemické názvosloví a naučit se pořádně počítat rovnice a dostat se díky tomu na medicínu.

Taky bych mohla popadnout ty knížky o psychologii, které jsem chtěla už dávno číst, ale přeze všechny zbytečnosti si na to nenajdu čas.

Mohla bych si konečně jít v sobotu zaplavat. Miluju to přece.

Udivují mě lidi, kteří tvrdí, že mě znají. Jestli je to fakt pravda, ať mě tedy poučí, protože já zdaleka takové vědomosti o sobě samé nemám. Občas se sama sebe bojím, ačkoliv jinak se nebojím téměř ničeho.

Chci jít do kina na Annu Kareninu. Moc.

Drž piču. :D

Mým náboženstvím je Vesmír a mým Bohem je Jupiter.

A taky miluju řeckou mytologii. Ale o tom někdy jindy.

Zbožňuju tu podzimní /zimní přírodu, jak je krásná, nezkrotná, nespoutaná a nějakým zvláštním způsobem izolovaná od všech krás světa.

Proč si ničíme životy? Proč je ničíme ostatním? Proč ničíme největší bohatství, které máme, jen kvůli sebelásce, kterou se paradoxně nevědomky zabíjíme?

A do toho Prot. Můj nový přítel z planety v souhvězdí Lyry.

↓ Nyní následujte šipky. ↓

Something in the Way

Jsem kámoška s učiteli, vílami, neznámými i známými lidmi. 

Jsem Héra a mých obnažených zad se jednoho podzimního rána dotýkal můj bratr, Zeus. Paráda. Pohled přes kaleidoskop do okna v přesvětleném pokoji. Orgasmy a výdechy. Tyhlety věci. Jsou krásné. 

Nekonečná, téměř průzračná modř. 

Chci THC, MDMA, acid, Tullamore Dew a doteky svých nejbližších. Za týden tepráv něco zažijem.

 Spolu, Die. 

Těším se moc a ještě víc. 

Musím utéct. Co nejdřív a daleko.

Chci skočit z útesu aby to 

nikdy nepřestalo být tak pěkný jako 2 dny zpět.

Burning inside

Všechno mě, kurva kurevská, sere. 

- už přes týden jsem nemocná, mám teploty, hekám jak tuberák, pořád spím nebo čumím na filmy/seriály
- už jsem dokoukala všechny existující díly Skins, viděla jsem konečně i American History X a Requiem for a Dream
- až přijdu do školy, jebne mi z toho
- nemám peníze na vánoční dárky
- chci vánoční světelný řetěz do pokojíčečku
- chci vědět, co mám jít studovat, jak se mám pak uživit, jak tady prostě nechcípnout po pěti minutách co nebudu na vodítku
- chci vyhodit všechny věci z okna, roztřískat si hlavu o zeď, ožrat se do němoty
- chci se toulat v IKEI a zběsile nakupovat
- chci, aby byly v parku stromy
- chci, aby se všichni kolem & já cítili dobře
- chci večer umírat a ráno se probouzet - vzkříšená
- chci si s tebou povídat hodiny zatímco mě budeš hladit po vlasech

chci si zahulit

Fook off, little fairy

Nevím, kdo si myslíš, že jsi, ale začínáš mě pěkně srát.

Co když milujete svého nejlepšího školního přítele? 

Jsi idiot, jsi lůza, nenávidím tě žárem tisíce sluncí.

Co když vám při  každém jeho dotyku puká srdce?

Rozmazlený egoista, absolutně nevidíš, neslyšíš.

Co když při tom zažíváte pocit, 

jako byste vynásobili orgasmus tisícem

 a stejně se tomu ani nepřiblížite?

Nevím, jestli se snažíš být jako já, 
ale, každopádně, mnou být nemůžeš. 
Já už jednou existuju.

Co když si prostě jen sbalíte kufry a na týden odletíte?

Nemůžeš si vynutit věci. Nemůžeš si prostě jen tak přijít 
a vzít mi všechno, oč bojuju každou sekundu.

Co když přestanete věřit na víly

 a chcete, aby všechny pochcípaly? 

Do jedné.

Nevíš o mně prakticky nic, ač si to myslíš.

Co když už prostě dál nemůžete

a lisknete sebou o zem?

Z čista, jasna.

Zadus se svou černou duší a mě se nedotýkej.

A co když si myslíte, že svým pescetariánstvím spasíte (svůj) svět? 

Never more.

I love you, Franky Fitzgerald...

Jeden krok do prázdna na konci cesty

"...žít nespoutaně..."

To mi napište na náhrobní kámen.

Hřbitovy, nemocnice, smrti, konce cest.

Propuknutí, hysterie, vývoj, rezistence, metastáze, vyčerpání, exitus, hledění do prázdna.

Největší hrůza na světě, kterou můžete zažít, je, když jdete za člověkem, který pro vás něco znamená, a víte, že umírá, načež on sám o tom ještě prakticky neví, jen tuší. Chce se vám zvracet krev a z uší vyháníte pištivé tóny. Nemůžete mu pomoct, jen vidíte, že z bahna už mu čouhá jen ruka. Jenže vy ji nedokážete zachytit. Už je příliš pozdě a žádné kloudné řešení prostě neexistuje. Bezmoc sevřela mé srdce v pěsti a pohmoždila jej. Okamžik, kdy víte, že tohle je zánik. 

Daroval jsi mi knihu. Jméno růže od Umberta Eca.

Slibuji, že ji nespustím z očí.

Slibuji, že dám pozor na tvou ženu.

Slibuji, že na tebe nikdy nezapomenu.

Doufám, že tě ještě aspoň jednou uvidím a pořádně se s tebou rozloučím.

Ačkoliv ty nebudeš vůbec nic tušit.

Nebudeš cítit ani bolest, ani žal.

Jen kolem sebe budeš mít hodně světla a bude ti chvíli trvat, než si uvědomíš, co dělat s křídly, které ti vyrostou ze zad.

Ale naučíš se létat brzy a pak nás všechny navštívíš.

A já ti uvařím kafe a zapálíš si cigaretu.

Klidně u nás v obýváku.

To ti slibuji.

A hlavně se ničeho neboj.

Metamorfóza

Zase si procházím nějakou trapnou, převtělovací fází. Jsem z toho akorát znuděná a unavená. Chci jen spát a spát a spát a být zachumlaná ve své švédské dece (IKEA man). Nebaví mě mít otevřené oči. Zítra vstávám zase v šest. Achjo (dloooooooouhý výdech). Jsem absolutně neschopná se soustředit, vždy jen v pátek od 14:15 do 15:30. Nikdy jindy ani na minutu. Blem :(

Stojím na pláni s roztaženými křídly, jako orlice, ty mě střílíš do hrudi, tříští se mi kosti, já bolestí přivírám oči - stejně mě oslepují paprsky - a padám. Tisíce kilometrů daleko, v nejhlubší tmě, v jedné sekundě, padám na dno. 

"Každý večer jsem umíral a každé ráno jsem se rodil. Vzkříšený."

Dokonalost objevena po 3 letech poslouchání jediné jejich písně.

A připočtěte si střídbrné oči pana Vojtěcha, 28 let. To možná ony mě oslepily.

Disorder

Únava, škola, učení, stres, návyk, molekuly v kapalině, veligerová larva, současná česká společnost, ekseš'rýs, utahané hlasivky, plno úkolů, málo peněz. 

Touha jít pařit, touha sjet se jako největší prase pod sluncem, touha vidět BRS live, touha mít fajné bresty, touha po tom číst knihy a koukat na filmy jako dřív, touha být s nejlepším přítelem ever forever and ever, nebo aspoň na pár hodin s ním házet hlavou v davu, touha po lepším hudebním vzdělání, touha po vytoužených deseti minutách klidu.

Chci jít spát brzo, chci se neučit, chci říct nahlas, že je tu toho hodně, co se mi nelíbí, chci neřešit cizí zasraný problémečky o ničem, načež mé vlastní problémy nikoho nezajímají - o to se, btw, ani nikdo nesnaží, chci mít přátele, co se nechovají jako malé rozmazlené děti, chci se přestat přetvařovat jen proto, že to okolí prostě vyjadřuje a bez toho si neškrtnu, chci cestovat po severu tam a zpět (Skanda, Skotsko, Irsko, bitch!), chci aby si mě učitelé přestali všímat, chci přestat se vším a začít už konečně jednat tak, jak chci já a ne tak, jak mi poručí Guth-Jarkovský.

Jsem nasraná a chci jít spát. Tak prostě jdu.

I wanna just COEXIST.

V ulitě

Schovávám se před světlem světa v posteli s notebookem, super povlečením a spooooustou hudby. 

Včera jsem viděla Heimu a wow. Mám novou top kapelu. Je to úžasné, éterické, dramatické, jiné. To já miluju. 

Odlišnost a krásu.

Přemýšlím nad svými malými a velkými sny. Dost jich přibývá a, překvapivě, ještě víc jich ubývá. 

Asi rostu nebo co.

Vidím se za 10 let na Islandu. Jsem veganka. Mráz mi brázdí tváře, ale já se usmívám. Jsem na koncertě Sigur Rós, moje popraskané rty se protáhnou od ucha k uchu a já cítím pocit 1000x lepší než orgasmus. No slyšeli jste někdy někoho hrát na chromatickou marimbu vyrobenou z obyčejných šutrů? 

To je prostě země zaslíbená. 

Ono to má ale pár háčků. Ok, tak hodně. Ale to mi nebrání v tom zalézt si pod mou švédskou pěřinu, hřejivost 5, poslouchat nejkrásnější, nejemotivnější, nejoptimističtější a nejvícnadějidodávající hudbu na světě a snít o svém šťastném životě až dokud nezemřeli - někde mezi Keflavíkem a Reyjkavíkem...

Co je na světě hezčího?

Hateful

Jsem součástí textu písně a ještě teď z toho mám v žaludku zvláštní pocit lehkosti.

Chtělo se mi brečet.

Vše se však další den zvrtlo a v žaludku mi leží snad celá galaxie.

Chce se mi brečet.

Je to asi tak, že do okruhu mých cca pěti nejbližších přátel přibyla definitivně a nenávratně jedna víla jménem Iva.

Z mého -jednu dobu- nejbližšího přítele se stala noční můra. Já to nepřežiju. Cítím úzkost, bol, žal a všechna ta slova, ze kterých máte knedlík v krku. Buď zase normální, pubertální, vtipný až to není vtipný. Neodvracej tvář od mojí černé duše.
 Vraťme se v čase, kdy nic nebylo ztraceno.

Veškerý můj svět zapli na 200 000 otáček za sekundu. Cítím se osaměle, bez cíle, ztracena, potrestána za to, že jsem se narodila. Nemám chuť k ničemu, nic necítím. Prokousnu si ret a vůbec mě to nezajímá. Ledviny mi vybouchnou, ale I don't fookin' care. 
Nezájem, nečisto.

Jsem fakt hodně nasraná na svět okolo.

Hněv, mrzutost, slzy, řev, touha, beznaděj, box. Toť směsice, jíž je zahlcena má mysl.

Vysvobození: Crystal Castles a myšlenky. To druhé paradoxně.

 

 Your smile brings disease

Plague

Na světě existují momentálně tři věci, které mě uvádí do deprese.
1) Plague od Crystal Castles
2) Skins
3) Ztráta a smrt

Je mi dychtivě horoucně smutno. Jsem rozmrzelá, déšť mě bičuje do páteře. Ouch.

Vše v jednom

Svět mě neuvěřitelně sere - což vlastně není nic nového.

Chci světový mír. Jako vždycky. Jenže mé malé ruce nic nezmohou. Ugh.

Mé malé ruce by však již brzy mohly sevřít nějakou pěknou baskytaru. Fender. Precision. Bílou nebo modrou. Nebo MENTOLOVOU. Ne, vtípek, hlavně ať hraje.

Minimalismus. Mám ho ráda. A tu bílou barvu. A modrou. A mentolovou!

Již si v životě nezapálím jedinou cigaretu. Začly mi padat vlasy. Ouch.

Mám ráda letní vypalovačky co běží na GO TV. Je to fajn.

Mám ráda letní páháhááárty. Ale pěna všude mě celkem sere.

Mám rada pánské košile nasáklé kouřem, pyžmem a místním (mým oblíbeným) hudebním klubem. Bílé, modré a hnědé kostky. Nádhera. Styl. Elegance. Alternativní mládež. Bratránečku, miluji tě!

Eh, mám ráda lidi, co vypadají jako členové kapely Franz Ferdinand. Nom, nom.

Těším se na DKR do kinečka. Joseph Gordon-Levitt FTW!

Byla bych si bývala dnes zakoupila ledový meloun za 20,- ve stánečku na Vranovečku, ale nebylo peněz na zbyt. Zítra si skočím do Penáča. Juch!

Serou mě lidi, kteří nepřemýšlí. Já přemýšlím. Často. Neustále. A to jest rozdíl.

Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby. Požehnán buď ten, kdo ve jménu lásky a dobré vůle vyvede slabé z údolí temnoty, neb ten jest skutečným pastýřem a spasitelem zbloudilých dětí. A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry. A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je Bůh!

(Ani tečka opsaná z internetu. Vše mám tady *klepe si prstem na hlavu*.)

Miluji blízké přátele. Je jich málo, ale jsou. To jsem dřív moc nezažívala. Že by mě třeba někdo i POCHOPIL.

Mám ráda všechny. A ta masa lidí, ten posranej svět...ten je mi u klíčové džuzny! :D

Metamorphoses

Tři největší a nejzásadnější změny od poslednějška:

1) krátké vlasy (již brzy po rusovlásce nezbyde ani stopa)

2) získání (?) nových přátel a kamarádů (za což jsem převelice ráda)

3) shlédla jsem všechny série Misfits (ne, Prima Cool s tím nemá co dělat)

K bodu 1):

Aspoň jednou v životě jsem si přála mít (HEZKY OSTŘÍHANÉ) krátké vlasy jako Tracey Berkowitz. Právě si nechávám odrůst zrzi barvu, ovšem dávam bolševikovi měsíc, maximálně dva, že červená zas poteče proudem.

K bodu 2):

Stále noví a noví lidé. Je krásné poznávat a být poznáván. Horší je, že u mě to každý vzdá hned na začátku (aneb jsem tak trochu hermelín - a to tom také někdy příště). Nevím, jestli jsem tak nejapný idiot, stranger, individuum, shit dědek na cestách půlnočním městem, cynik, prase a nemrava, dekadentní floutek ve světě loutek. Vlastně je mi úplně u klíčové díry, kdo mě jak bere, ale nechť mě nikdo nesoudí, nepoznal-li mě alespoň z jedné padesátiny (a 1/50 je u mě sakra hodně).

K bodu 3):

Krása. Save me Barry.

Mohla bych se o tento okázalý shit začít starat. Však není čas. A to je smutné. A nebo taky ne. Závisí to na okolnostech.

Pěkně mě sere, že už nepíšu takový dobrý hlody jako dřív. Asi dospívám, stárnu, senilním.

Musím jet do Londýna, teď hned a na věky.

23:23

Kdykoliv kouknu takhle k večeru na lištu, je tam 23:23 a něco si přeju. Tak jo. Na střední, na kterou jsem chtěla, už, po čtvrt roce přemlouvání a zvracení do záchodové mísy, popř. umývadla, konečně jsem. Mám skvělé spolužáky a i když mi mé alterego říká, že zatím to není tak vřelé, věřím, že bude stále lépe. Mám pořád stejný strach ze všeho, takže na svou paranoiu jsem si za ta léta zvykla. S přátelstvími a vztahy obecně to momentálně nehrotím, po patnácti letech cítím, že mám opravdovou nejlepší přítelkyni a přesto, že jsem ji podrazila (?), je ona tak čistá a moudrá a všechno, že mě má snad ještě radši než kdy dříve. Chybí mi její humory (internety) každý den ve školní lavici. Ale neměnila bych, je to tak, jak to je a já jsem ráda, že konečně studuju tam, kde mě to baví, i když to poslední dva měsíce byla zkouška ohněm. Obstála jsem. Poslední týdny trpím (právěže netrpím) jakousi citovou otupělostí a teprve včera jsem plakala nad hrozně smutným filmem (Never Let Me Go), ale pořád to nebylo takové. Je to jako když vám neurinom tlačí do mozku tak, že neslyšíte a máte tinitus a kdovíjaké sračky a tíží vás to. Je asi neuvěřitelně pitomé srovnávat spánkový deficit s rakovinou, ale já už taková prostě jsem. Z extrému do extrému. Založila jsem si kinoalbum, lepím si tam lístky a píšu komentáře k filmům, je to sranda, ale už mě to zas přestalo bavit, ještě jsem ani nedolepila všechny staré lístky. To by mě zajímalo, jestli je stihnu dolepit, než půjdu na Shame (půjdu na Shame?). V noci převážně filozofuju víc, než je zdrávo. Už jsem prostě taková. Čtu ten článek po sobě i  desetkrát, ale přesto vím, že je tam někde věta, která někomu nebude dávat smysl. A třeba to tu ani nikdo nečte. A to je, probably, jedině dobře.

P.S.: Chci Black Devil Cigarettes, vlastní hrnek na čaj, zapalovač s Beatles a tričko FUCK YOU, YOU FUCKING FUCK (jako Lisbeth v Girl with Dragon Tattoo [luv Rooney Mara!!])!

Je to pouhopouhých 240p, ale song stojí za to.