Žijme spolu v upřímnosti, Bůh nás nikdy neopustí

Jste ke mně velmi, velmi neupřímní.
Většina z vás.
Ještě chvíli to vydržím.
Pak vám to ale vrátím i s úroky.
Přestaňte si se mnou hrát, nebo kousnu!

Hahahahaahahaaaaaaaaaahahaha.
Nope.

Měla jsem velmi dobrý pocit.
Začla jsem opět číst knihy,
poslouchat indie kapely,
zajímala jsem se o dadaismus ještě před výkladovou hodinou literatury.
Ještě před pár hodinami jsem se cítila velmi, velmi dobře.
Pak jsem se zase zalekla, že to brzy opadne.
Hm, už to cítím v morku kostí.
Už to začíná...
začíná končit.

Co mě drží při životě:
1) Zjistila jsem, kde se dá v Glasgowě ubytovat (téměř) zadarmo.
2) Zjistila jsem, kde se dá v Glasgowě dobře najíst, zapařit, sjet se nejlepšími drogami na trhu.
3) Zjistila jsem, že moje máma nemá problém s tím, abych tam jela. Nemá problém finančně mě v tomto zajistit. Nemá problém. Což je samo o sobě raritní záležitostí.
4) Velmi brzy mi přijdou má vysněná sluchátka. (Opera, opera, opera!!!)
5) Už si k masu nemůžu ani čuchnout.
6) Našla jsem nejlepší bílý jogurt na světě.
7) Každý večer čtu knížku, která je v angličtině s mnoha slangovými frázemi a výrazy. Moc mě baví ji překládat. Moc mě baví člověk, který ji napsal. A.K.! <3
8) Díky Alkapranosovi se mi chce zase, aspoň trochu, žít. Aspoň chvíli. Aspoň o pár dní víc.

Velmi, velmi mnoho mi nyní jde matematika a fyzika.

Díky tomu se cítím velmi, velmi dobře. Občas.

Rozumím pojmu sinusoida, amplituda i fázorový diagram.

Jsem prostě smart fuckass a ne že ne!

(A na obrázku poznám Kaplanovu, Francisovu i Peltonovu turbínu, kurva!)

Jakoby někdo vzal všechny moje myšlenky a natěsnal je do

malých, milých slov.

Miluju Filipa Topola, především jeho tvorbu.

Občas jsem velmi, velmi exhausted...

...ale pak najdu na Kapranosově twitteru tohleto a mám hned o čem

přemýšlet ráno u skříněk

při rozvazování tkaniček.

Běžel mi po zádech mrazíček.

Let's go back

where the Sun sets

Velmi mnoho duševní dekadence

Chvění.

Bázeň.

Tlení.

Sebekázeň.

"Kam táhneš tu mrtvolu?"

"Bylo toho na ni moc."

Den za dnem polykám kousky začlenění se do společnosti. Přizpůsobení se. Skrývání skutečných emocí.

Leitmotiv: úzkost. Údajně ne deprese. Ale to se zřejmě ještě uvidí. Pokud se to stihne.

Mám strach a ten mne neopouští. A mám také strach, že mne nikdy neopustí.

To velmi bolí.

Dostala jsem se do fáze, kdy je pro mne každičký letmý dotek výbuchem na Slunci.
Takové je osamění.

Vzhledem k tomu, že přátele již prakticky nemám, napadlo mne dát si do novin inzerát.
Vypadal by asi takhle:

Hledám přítele/přítelkyni na procházky uzamčeným parkem ve čtyři hodiny ráno. Za poslechu opery z mých velkých sluchátek si můžeme povídat o životě, polemizovat o jeho (ne)smyslu, dotýkat se, plakat a ležet spolu ruku v ruce v trávě. Ráno nás mohou najít mrtvé. A nemusí. Nemusíme zemřít. Můžeme se bezmezně milovat.

Myslíte, že by někdo odpověděl?
Já se obávám, že ne.
Nikdo to totiž ještě neudělal za 17 a půl roku.

Už mne vůbec neláká vidět polární záři.
Už mne vůbec neláká líbat něčí rty.
Už mne vůbec neláká jíst cokoliv kromě bílých jogurtů a okoralých housek.
Už mne vůbec neláká spát s holkama.

Chci jen ležet v posteli a nechat se dusit mužným tělem, protože zimnice neustává. Neustane. Je tu pořád, vždy připravena.
Chci ti unavená plakat na hrudi.
Chci aby si někdo všimnul podlitin, krve a bezmoci v mých očích.

Jenže jak bojovat s tím, že všichni okolo si myslí, že to jen hraju? Že chci upoutat pozornost?
Ne, lidi, vážně si z vás nedělám prdel - já prostě vůbec nevím, co teď a co dál.
Nevím to a zuby nehty se snažím získat odpověď.
Skóre: samota, nepochopení, nenávist, opovržení, poznání toho, že lidi se nechali sežrat konvencemi society.

NEJSEM-SOUČÁSTÍ-SOCIETY. 

(A občas je mi to velmi líto./A občas jsem na to velmi hrdá.)

↓↓↓

Grey nothing

Don't get any big ideas
They're not gonna happen

You paint yourself white
And fill up with noise
But there'll be something missing

Now that you've found it, it's gone
Now that you feel it, you don't
You've gone off the rails

So don't get any big ideas
They're not gonna happen

You'll go to hell for what your dirty mind is thinking

Asi jsem fakt očekávala víc, než bylo v reálu doopravdy možné.

Asi to fakt dělám celý život.

Tak pardon, já jen že mi nikdo nedal předem návod, jak žít...

There's something dark in me

 I can't live with these wounds 

Grab me by the feet

 And throw me into the groove

(jo, stalkuju tě, na každym kroku!)

Strach

Nějak u mě poslední dobou zdomácněla věta "Mám strach."
Dneska mi přišla na mysl asi osmdesátkrát.
A je tu zas.
Mám strach.

Zítřek beru jako zlomový bod - jestli se to ani po zítřku nějak nepohne, asi to už opravdu ukončím.
Už mě nebaví pořád vymýšlet nové a nové důvody proč zůstávat. Stejně jich nikdy nebude víc než těch opačných.
A stejně - někde hluboko uvnitř tajně doufám, že se to pohne. Že po 17,5 letech se můj usmrkaný život obrátí aspoň o jeden stupeň k lepšímu.
Ale...
Mám strach.

Moc bych chtěla, abys tu teď byl se mnou. Abys mě zase chytl za ruku nebo objal. Abys mi utřel slzy. Abys mě zase vytáhl nad hladinu nebo aspoň dostal ze dna. Ale vím, že to nejde. Vím, že už mě máš taky nejspíš plný zuby. Vím, že nikdo na světě si nepřeje víc, abych byla už konečně normální. I když možná nebudu - budu to alespoň před tebou skrývat. Budu se přetvařovat. Polknu hořkost a nasadím úsměv. Jenom abych tě netáhla s sebou dolů.
Pořád vzpomínám na ty tvoje dotyky. Jak jsi ležel na mých nohou. Jak jsi mě dusil jenom abys mě zbavil té šílené zimnice, se kterou se poslední dobou taky potýkám docela často. Jak jsi mi byl blíž než kdokoliv jiný kdykoliv jindy kdekoliv jinde. Jak jsem zhluboka dýchala jenom abych ještě o chvilinku dýl cítila tvůj parfém. Jak mi tekla slza, když jsem tě čtvrt hodiny hladila po vlasech a nevydala ani hlásku. Jak jsi pustil video s Topolem a jeho dokonalost v té chvíli byla jen tisícinou té tvojí.
Proč mi to děláš?
Proč si to dělám?
Co to děláme?
Nepřestávej.
Mám strach.
Strach, že tě, paradoxně, ztratím tím, jak bezmezně tě zbožňuju. Že tohle všechno jednou už nebudu moct mít a zbydou mi jen vzpomínky, které stejně vyblednou, až se nakonec úplně ztratí. Nezbyde ani ten prach. Ani ta vůně, která se vpila do mé peřiny a každou noc mě rozpláče.

Chtěla bych chodit po velkoměstě v bezdomoveckém mantlu s velkými sluchátky na uších jen tak a poslouchat Wagnerovy opery.
Chtěla bych číst kvanta knih a jíst jen bílé jogurty a staré housky.
Chtěla bych bydlet v bytě s vyskleným oknem. Chtěla bych sedět v tom holobytě a nasávat zbytky tvého parfému z dopisu od tebe. Psal bys mi ze Sydney. Měl bys velkou šťastnou rodinu, krásnou hnědovlasou manželku a sex pětkrát do týdne. Dobrý sex.
Ale myslel bys při něm na mě.
Mám strach, že tohle by se jednou opravdu mohlo stát.
Proto strávím zbytek života odříkáním a možná i celibátem.
Jo, přemýšlela jsem i o klášteru - já, Antikrist.

Třetí deník. Stříbrný. Stolistý (od soboty již 99). Stejně nemá na posledních pár stran toho předešlého, celočerného. Na to nemá absolutně nic z mýho celoživotního pseudo díla.
Mám strach, že ani v tomhle mě stejně nikdo nikdy doopravdy nedocení.
A když jo, nebude to mít žádnou váhu.

You'll go to hell for what your dirty mind is thinking

Then slowly suffocating, we're dying 

In a smoke filled room

MÁM ŠÍLENÝ STRACH.

Střepy

Sny.
Doteky.
Hudba.
Láska.

Sbohem a řetěz.

Short cut

Filip Topol teďka na čt art povídá: "Prosil bych pana Hazuchu!"
Já taky.
Já si nemám s kým povídat.
Jenom brečím u konce Žiletek.
S žiletkama ve vlasech.

Proč musel, kurva, umřít?
Chtěla bych si povídat i s ním.

Hospodský večery na Valašsku.
Chci zpátky svý ukradený dětství.

Umíraj ti nesprávní.

Přiznávám, že mi chybí sestra.

A taky přiznávám, že předtím, než

Filip začal v televizi zpívat 

"Chce se mi spát",

řekl:

"Prosil bych pana Hazuku."

Ale mně pořád chybí ten s "ch".

Chce se mi spát.

Teardrops

Sedím na posteli a pláču. Cítím, jak mě to zase svírá ze všech stran. Jak ležím ve vzduchotěsném soláriu, které zrovna není v provozu. Prostě jsem zůstala sama ve tmě a není tu nikdo, kdo by mi naslouchal, ochránil mě, na koho bych se mohla soustředit víc než na svou nejhorší přítelkyni, která dneska zase zaťukala na dveře a dovnitř strčila "jen dva prstíčky".

 Je mi hrozně. Pořád ještě pláču. Jak mi to mohli udělat? Mně je to tak líto.
The sad little, sensitive, unappreciative, Pisces. 

Ani Ringo není doma. Zavolala bych mu, napsala dopis, spolykala obsah tajné krabičky s kradenými farmaceutiky. Ale nemůžu. Proč ty mě vždycky musíš nutit žít?

Nevím, jestli tenhle týden přežiju. Mám hrozný strach. Šílený.
Pořád vidím tváře mrtvých a je jen otázkou času, kdy se mi promítnou do reality.
Pak mi pukne srdce, to vím jistě.

Könntest du mir bitte helfen?