Nemůžu s tebou spát - už ani ve snu.
Přesto, achjo, ta láska, ta si nevybírá. Teda ona jo, já ne.
H
D
T
a vůbec celá vypíčená abeceda
vtipný, jak tě nemusím kreslit podle předlohy, znám tě každej milimetr, "já myslela dítě" a mně je jasný, že pár let ani náhodou, pár let mi ještě bude trvat překonat fakt, že je to všechno nenávratně v prdeli
vlastně pláču po někom, kdo ani neexistuje, což je pro můj celoživot vcelku typický
PIPÍKU
Tak to říkej, pipíku.
Za měsíc to je rok, fuj, FUJ kurva FUJ.
Jela jsem a jela, teda nejdřív mě zastavila paní babička u baráku se slovy: "Vy zmrznete, bude vám zima," načež pokračovala vyprávěním o tom, jak její maminka vykrvácela u porodu, a tak jí její babička, která se o ni starala, nedovolila jezdit na kole, až na ten jeden den, kdy na něm jela a rozbila si hubu. "No, tak snad mě to taky nepotká," nejistě se směju. "To ne, vy jste sportovkyně." Haha, to jo, sumo zápasnice. Takže jedu. Jednosměrka. Přikázaný směr. Debilní ženský za volantem, co ty značky čtou hůř něž já. Kostel. Hurá. Na vyfouklým kole se fakt jet nedá, ani z kopce, páč to mám zas po stěhování rozladěný brzdy. Tak to otáčim, páč na Vranovskou fakt nemám. Jedu. Nasranej řidič. A další. A další. Jedu dál, přizpůsobuju svý tempo cizímu nasrání, úzkost neúzkost, jedu. Park Tišnovka. Po Silvestru bordel jak v hajzlu. Sem jsme mohli na rachejtle. Šťastná rodina s miminem. Chlap za plotem, kudrnatej Ondřej. Rychle domů. Tentokrát poslouchám značky. Jedu do prudkýho kopce, auto v protisměru nasere řidiče za mnou, opět se snažím zavděčit. Zkurvení cyklisti. Zkurvení řidiči. Zkurvený vyfouklý kolo a zkurvenej život bez chlapa, co by mi ho opravil (kolo i život). Doma. Mrdnu kolo do sklepa, sednu si na posilovací stroj v další místnosti a sedím a čumím, přestože jsem si dřív myslela, že se toho sklepa bojím. Přitom jen v něm mám chvíli klid. Chce se mi brečet. Mám asi 200 kilo, úzkost a vyfouklý kolo. Přijdu do pokojíčku a rozbulím se, že mi Tomáš kolo už nikdy nenafoukne. Musím se o sebe postarat. SAMA.
Zasranej novej rok.
