"...žít nespoutaně..."
To mi napište na náhrobní kámen.
Hřbitovy, nemocnice, smrti, konce cest.
Propuknutí, hysterie, vývoj, rezistence, metastáze, vyčerpání, exitus, hledění do prázdna.
Největší hrůza na světě, kterou můžete zažít, je, když jdete za člověkem, který pro vás něco znamená, a víte, že umírá, načež on sám o tom ještě prakticky neví, jen tuší. Chce se vám zvracet krev a z uší vyháníte pištivé tóny. Nemůžete mu pomoct, jen vidíte, že z bahna už mu čouhá jen ruka. Jenže vy ji nedokážete zachytit. Už je příliš pozdě a žádné kloudné řešení prostě neexistuje. Bezmoc sevřela mé srdce v pěsti a pohmoždila jej. Okamžik, kdy víte, že tohle je zánik.
Daroval jsi mi knihu. Jméno růže od Umberta Eca.
Slibuji, že ji nespustím z očí.
Slibuji, že dám pozor na tvou ženu.
Slibuji, že na tebe nikdy nezapomenu.
Doufám, že tě ještě aspoň jednou uvidím a pořádně se s tebou rozloučím.
Ačkoliv ty nebudeš vůbec nic tušit.
Nebudeš cítit ani bolest, ani žal.
Jen kolem sebe budeš mít hodně světla a bude ti chvíli trvat, než si uvědomíš, co dělat s křídly, které ti vyrostou ze zad.
Ale naučíš se létat brzy a pak nás všechny navštívíš.
A já ti uvařím kafe a zapálíš si cigaretu.
Klidně u nás v obýváku.
To ti slibuji.
A hlavně se ničeho neboj.
