Bonpari s mlíkem vs. Smarties cereal

Hloupý český dabing. Už se těším na 15.9.! Whoa. See ya soon, Moss! Vnitřní harmonie. Zase jsem čuměla na Amélii a zase mě to totálně uneslo do mého světa. Sans toi, les émotions d'aujourd'hui ne seraient que la peau morte des émotions d'autrefois. Je t'aime, Amélie. Je t'aime ....!

Realita?

Proč tu jsi ty a proč jsem tu já? Opět je o čem přemýšlet. Je tu miliarda...co miliarda, bambilion, nekonečno témat k přemýšlení. Nechápu lidi, co se nudí. Co všechno...co všechno neprozkoumáno jest. Kolik toho je. Není si co závidět.

"Misguided ghosts,
  Travelling endlessly.
  The ones we trusted the most,
  Pushed us far away.
  And theres no one road,
  We should not be the same.
  But I'm just a ghost,
  And still they echo me.
  They echo me in circles."

Nutí to zamyslet se. Proč jsem tu? Je to všechno realita? Kde končí vesmír? Sžíra mě to. Asi jsem opravdu až přespříliš zvědavá, ale já to nějak nedokážu...nemůžu to nechat plavat.

Proč milujeme..?

Není nic lepšího...

Není nic lepšího, než sedět vedle jeho postýlky, hladit ho po hlavičce, líbat ho do voňavých vlásků a cumlat mu ouška. Není nic lepšího, než když mě chytne za prst a nechce se za žádnou cenu pustit. Není nic lepšího, než mu každý den vytvářet super účes po koupání, které tak strašně nemá rád. Není nic lepšího, než ho vidět, jak nevinně leží a cucá si paleček. Není nic horšího, než když ho bolí bříško, nebo má hlad a křičí, seč mu hlásek stačí. Není nic horšího, než vidět, že mu není dobře. Není nic horšího, než vědomí, že to tady nebude mít moc lehký, ten dnešní svět totiž stojí za hovno. Není nic horšího, než vědomí, že se od něj musím vzdálit, byť jen pár metrů. Miluju ho. Bezmezně ho miluju a dám život za to, aby se měl co nejlíp. Podpořím ho absolutně ve všem, pomůžu mu kdykoliv bude potřeba, budu za něj dýchat.

Nikdy tě neopustím. Nikdy! Miluju tě, bratříčku ♥♥♥

Totální idiocie

Nikdo nemá právo srát se mi do života...Absolutně nikdo. O všem si rozhoduju sama, všechno zvládnu! Copak mně celej život budeš stát za prdelí a buzerovat mě do tý doby, než se totálně naseru? Musíš mě ničit? Nech mě napokoji, černá noční můro!

Seno, alkohol a cigarety

Rozlučkový večírek? Už nikdy více! Kolem třetí hodiny prožívat těžké vystřízlivění za hlasitého chrápání nevlastního papíka, to si žádá velkou chrabrost pro přežití. Display budíku oznamoval 2:48 (ta rudá digitální čísla mě jednou zabijí), nezbývalo nic jiného než se zakousnout do polštáře, nechat kapičky potu stéci po páteři, křečovitě svírat v rukou mokré prostěradlo a doufat, že co nejdříve usnu a podaří se mi potlačit dávicí reflex. Probudila jsem se o půl deváté s pocity člověka, jejž přejel parní válec. Odporná chuť tabáku, dehtu a bůhvíjakejch sraček v puse, v žaludku směsice rozličných druhů lihovin a v hlavě změť myšlenek, záblesků vzpomínek, útržků zážitků předešlého večera a to všechno vyvolávající obrovskou bolest a malátnost. Vlasy myté voňavoučkým šamponem jsou stále nasáklé kouřem, nikotinový chtíč udělal své. Tohle by měl absolvovat každý, pak by na světě neexistovala závislost na návykových látkách...

V krvi mi koluje nějakej humus a já mám za úkol pročistit si žíly. Oh my gosh, ve mně žil v noci někdo úplně jiný!

Jakoby mě přejel vlak!

Je to pocit asi jako když máš anginu. Sedíš, čumíš do blba, v krku máš podivný sucho jako v hlíně před bouřkou, krkem ti projíždí vzdušný proud, bolí tě klouby...Sanguis, padají ti víčka. Rty máš jako papír, vidíš jen mlhu a krví prosáklé prostěradlo.

Jakoby mi rozšvihal bičem duši.

Jakoby mě nechal usnout ve vaně plné ledu. 

Jakoby nevěděl, že jsem...

vlastně člověk.

Byla to zvláštní léta. Jeden čekal na druhého, ale v odlišných intervalech. Jen jedinkrát jsme se neminuli. Škoda, že to byly jen takové záchvěvy. Když jsme do sebe zaklesli, zase nás něco rozdělilo. Nejčastěji 300 km. Jen jednou to bylo jiné. Jen jednou. A každou noc. Každou noc se prodíral do mého nitra. V myšlenkách...telepaticky. Vzhledem k našim povahám nebylo cesty zpět. Já nevím, jak je to u něj po včerejším telefonátu teď, ale u mě...Já nevím. On kdyby mě zabil, tak miluju. Pořád. Nedokážu jen tak zapomenout na stotisíc litrů kakaa vypitých v domění, že čeká za rohem a já za ním přijdu, v červených silonkách a lehkém černém pršiplášti. Moc mi chybí jeho oči. Jako čokoláda. Je to bláznovství. Jenže...mě ponížil. Cítím hořkost...Touhu. Chlad. Horoucí peklo. Heroin, čaj z muchomůrek, trhají mě hyeny. Žerou mě ještěrčí králové. WANT YA, FUCKIN' PRICK!

(Kill me, but...softly, please.)