Je to pocit asi jako když máš anginu. Sedíš, čumíš do blba, v krku máš podivný sucho jako v hlíně před bouřkou, krkem ti projíždí vzdušný proud, bolí tě klouby...Sanguis, padají ti víčka. Rty máš jako papír, vidíš jen mlhu a krví prosáklé prostěradlo.
Jakoby mi rozšvihal bičem duši.
Jakoby mě nechal usnout ve vaně plné ledu.
Jakoby nevěděl, že jsem...
vlastně člověk.
Byla to zvláštní léta. Jeden čekal na druhého, ale v odlišných intervalech. Jen jedinkrát jsme se neminuli. Škoda, že to byly jen takové záchvěvy. Když jsme do sebe zaklesli, zase nás něco rozdělilo. Nejčastěji 300 km. Jen jednou to bylo jiné. Jen jednou. A každou noc. Každou noc se prodíral do mého nitra. V myšlenkách...telepaticky. Vzhledem k našim povahám nebylo cesty zpět. Já nevím, jak je to u něj po včerejším telefonátu teď, ale u mě...Já nevím. On kdyby mě zabil, tak miluju. Pořád. Nedokážu jen tak zapomenout na stotisíc litrů kakaa vypitých v domění, že čeká za rohem a já za ním přijdu, v červených silonkách a lehkém černém pršiplášti. Moc mi chybí jeho oči. Jako čokoláda. Je to bláznovství. Jenže...mě ponížil. Cítím hořkost...Touhu. Chlad. Horoucí peklo. Heroin, čaj z muchomůrek, trhají mě hyeny. Žerou mě ještěrčí králové. WANT YA, FUCKIN' PRICK!
(Kill me, but...softly, please.)
Žádné komentáře:
Okomentovat