Vím, jsem nevděčná, nejsem pokorná. Vím, co je to čas. Vím, co je Bůh. Budu číst knihyP. K. D. Chci líbat ty vřelé rty, po kterých tak prahnu. Spalující touha. Chci cítit ty doteky, kterým se snažím bránit - ale nesmím. Chci se dívat hluboko do bledě modrých očí a zase vidět tu křišťálovou duši. Chci HO! Pomoc! Mým tělem projíždí elektřina. Cuká to se mnou. Třesu se. Mým tělem protékají miliardy ampérů. Neudržím se dlouho při smyslech. V životě jsem nezažila tak šíleně vystupňované libido.
S Bárou to bylo jiný. Báru jsem nemilovala. A už vůbec ne tak hluboce.
Zítra se nejspíš s Joe opravdu dokonale ztotožním. Zítra o půl 9 prožiju svůj nejdelší orgasmus vůbec. Žel bohu osamocená. Jako vždy.
Už je to dlouho, cos mě možná miloval.
I'd probably still adore you with you hands around my neck
Když tě něco udeří do zátylku a ten pocit ti vystřelí jak šíp až do srdce.
Když se všechny nesrovnalosti vysvětlí, když přijde katarze ostrá jak meč a líbezná jako poupě.
Když někdo užívá běžně ve větách termíny, jež bezmezně milujete. VELMI.
Když se vysvětlila dvojka ze ZSV (i když o tom někdo nechce ani slyšet...).
Když se najde někdo, kdo nemá chuť a čas na filmy a nesnáší jejich kouskování.
Když se najde někdo, na koho se prodavač v obchodu s CDčkama kouká jak na debila kvůli jeho požadavkům.
Když se najde někdo, kdo má, stejně jako vy, zrovna teď čtecí období. Někdo, kdo vám vysvětlí, jak číst Odyssea od Joyce i přesto, že 99% vašeho okolí o tý knize ani neslyšelo. Někdo, kdo si čte knížky v intimním osvětlení lamp, když na náměstí uspává syna, co leží v kočárku.
Proud vědomí.
Claude Simon, Fjodor Dostojevskij, Ridley Scott a zatím nečtený Syn stínu. Jaká to úleva!
A, víte, třídnictví je boj, cukaj z toho koutky!
Já Vás asi nikdy nepřestanu platonicky milovat, ač se snažím, seč můžu. Jste proste člen olympské dvanáctky!
Část druhá:SMUTEK
Chce se mi z tebe zvracet.
Bezmezně tě miluju.
To je celý, zmrde.
Část třetí: STŘÍZLIVĚNÍ A POHLAZENÍ
Seděla jsem na židli pod křídly anděla.
Anděla, kterej by mi držel vlasy, kdybych zvracela svět.
Anděla, kterej napsal:
"Lou, miluju tě. Jsi nádherná. A dokonalá. To nejkrásnější stvoření, které jsem kdy viděla. Však víš jak."
Jo, vím jak. A taky tě miluju. Žárem tisíců sluncí.
Pracuju.
Nespím.
Kloužu.
Usínám.
Lezou po mně pavouci.
Zavřu oči a vidím novorozence s anencefalií.
Bojím se sebe sama a všech atomů okolo sebe.
Kurva, kurva, kurva.
Občas si fakt moc přeju umřít.
Nedýchat.
Nebýt.
Zítra jsou volby.
When you have insomnia
you're never really asleep
and
you're never really awake.
Jsem velmi slabá.
A vy moc křičíte.
Tak se snažím, snažím, snažím vám být po chuti.
A jediný výsledek je prohloubení mýho oslabení.
Rychlý puls, mžitky před očima, potíže s dýcháním.
Jsem sama.
Cítím se sama.
Nemám přátele.
I když vedle mě sedí lidé, jsem šíleně sama.
Netuším, jak proti tomu bojovat a jestli to vůbec umím...
Co poslední dobou dělám:
čtu knihy (knihu)
poslouchám kvanta hudby (lež)
dívám se na filmy (po dlouhé době jsem viděla jeden)
koukám na Black Books (zbývají mi poslední čtyři díly)
předstírám, že se učím do školy (pravda)
předstírám, že mám přátele a chodím s nimi o víkendu do města (částečná pravda - chodím sama)
předstírám, že žiju (pravda pure as snow)
Občas lžu a občas říkám pravdu. Hodně se přetvařuju. Jsem osamělá svině. (Někdo dokonce řekl "kurva".)
Nepíšu si do deníku, protože to pak každej čte.
Píšu po papírech všude kolem.
Hlavou se mi honí spousta věcí.
Vzpomínám na Zbyška.
A na Richarda.
Koupila jsem si na ples nový šaty.
Mají dvě výhody a jednu nevýhodu.
Jsou černý, krajkový a neslušej mi.
Dnes jsem zase sama doma přes noc.
Otevřela jsem si dětskej šampus, koukala jsem na televizi, přejedla jsem se a teď mě bolí hlava a nechce se mi spát.
Popsala jsem si zrcadlo už třetím textem. Není můj. Je Filipův. Je krásnej. "No jo, ale co dělat? Chce se mi spát."
Nechci kouřit drahý cigarety. Nechci se smát.
Držím se myšlenky, že jakmile přijde listopad, začne tu vonět skořice, pověsím si na plakát Joy Division (kterej nesnáším, ale je od kluků...) barevný vánoční světýlka a začnou plesy.
Začne líbání na krk a hlazení po šíji. DOUFEJME.
Zase jsem si zprovoznila last.fm. Nevím proč. Prostě tak.
Je sranda na to koukat a vědět, že tam není ani desetina toho, co fakt denně poslouchám.
(V nových, novulínkových super sluchátkách!)
Taky jsem si aktualizovala čsfd.cz. Nevím proč. Prostě tak.
Vlastně tu píšu nedůležitý píčoviny, protože se příliš bojím. Všeho.
Příliš chci cítit jeho dotek na svém krku.
Příliš chci umět žít.
Příliš chci nebýt osamělá.
Příliš chci žít. A furt se mi nic z toho nedaří!
Byla jsem po třech čtvrtinách u Jindřicha. Hrála jsem na klavír, mladý muž mi při tom sahal na prsty a lil do mě rum. Nakonec se při šachách ukázal jako hrubián a tak jsem utekla vedle. Přišel za mnou další muž, pod vlivem hašiše, četl se mnou knihy, kouřili jsme drahý cigarety a sahal mi na prsty prohlížejíce si můj sakurový prsten. Byl milý, přítulný. Když už se tulil příliš, vzpomněla jsem si na přísahu a utekla. Nechala jsem tam spoustu cigaretovýho kouře, zapalovač a sklenici žlutý limonády za dvanáct korun.
Odřekla jsem Glasgow proto, že jsem neschopná píča a mám strach žít mezi lidmi.
Čtu. Čtu a čtu a čtu. K zbláznění.
(Ale stejně v hloubi vím, že mě to nenaplňuje.)
Tisíce věcí padá přímo na mou rozbolavělou hlavu.
A já je ne a ne unést.
Pláču - velmi mnoho.
Jste ke mně velmi, velmi neupřímní.
Většina z vás.
Ještě chvíli to vydržím.
Pak vám to ale vrátím i s úroky.
Přestaňte si se mnou hrát, nebo kousnu!
Hahahahaahahaaaaaaaaaahahaha. Nope.
Měla jsem velmi dobrý pocit.
Začla jsem opět číst knihy,
poslouchat indie kapely,
zajímala jsem se o dadaismus ještě před výkladovou hodinou literatury.
Ještě před pár hodinami jsem se cítila velmi, velmi dobře.
Pak jsem se zase zalekla, že to brzy opadne.
Hm, už to cítím v morku kostí.
Už to začíná...
začíná končit.
Co mě drží při životě:
1) Zjistila jsem, kde se dá v Glasgowě ubytovat (téměř) zadarmo.
2) Zjistila jsem, kde se dá v Glasgowě dobře najíst, zapařit, sjet se nejlepšími drogami na trhu.
3) Zjistila jsem, že moje máma nemá problém s tím, abych tam jela. Nemá problém finančně mě v tomto zajistit. Nemá problém. Což je samo o sobě raritní záležitostí.
4) Velmi brzy mi přijdou má vysněná sluchátka. (Opera, opera, opera!!!)
5) Už si k masu nemůžu ani čuchnout.
6) Našla jsem nejlepší bílý jogurt na světě.
7) Každý večer čtu knížku, která je v angličtině s mnoha slangovými frázemi a výrazy. Moc mě baví ji překládat. Moc mě baví člověk, který ji napsal. A.K.! <3
8) Díky Alkapranosovi se mi chce zase, aspoň trochu, žít. Aspoň chvíli. Aspoň o pár dní víc.
Velmi, velmi mnoho mi nyní jde matematika a fyzika.
Díky tomu se cítím velmi, velmi dobře. Občas.
Rozumím pojmu sinusoida, amplituda i fázorový diagram.
Jsem prostě smart fuckass a ne že ne!
(A na obrázku poznám Kaplanovu, Francisovu i Peltonovu turbínu, kurva!)
Jakoby někdo vzal všechny moje myšlenky a natěsnal je do
malých, milých slov.
Miluju Filipa Topola, především jeho tvorbu.
Občas jsem velmi, velmi exhausted...
...ale pak najdu na Kapranosově twitteru tohleto a mám hned o čem
Den za dnem polykám kousky začlenění se do společnosti. Přizpůsobení se. Skrývání skutečných emocí.
Leitmotiv: úzkost. Údajně ne deprese. Ale to se zřejmě ještě uvidí. Pokud se to stihne.
Mám strach a ten mne neopouští. A mám také strach, že mne nikdy neopustí.
To velmi bolí.
Dostala jsem se do fáze, kdy je pro mne každičký letmý dotek výbuchem na Slunci.
Takové je osamění.
Vzhledem k tomu, že přátele již prakticky nemám, napadlo mne dát si do novin inzerát.
Vypadal by asi takhle:
Hledám přítele/přítelkyni na procházky uzamčeným parkem ve čtyři hodiny ráno. Za poslechu opery z mých velkých sluchátek si můžeme povídat o životě, polemizovat o jeho (ne)smyslu, dotýkat se, plakat a ležet spolu ruku v ruce v trávě. Ráno nás mohou najít mrtvé. A nemusí. Nemusíme zemřít. Můžeme se bezmezně milovat.
Myslíte, že by někdo odpověděl?
Já se obávám, že ne.
Nikdo to totiž ještě neudělal za 17 a půl roku.
Už mne vůbec neláká vidět polární záři.
Už mne vůbec neláká líbat něčí rty.
Už mne vůbec neláká jíst cokoliv kromě bílých jogurtů a okoralých housek.
Už mne vůbec neláká spát s holkama.
Chci jen ležet v posteli a nechat se dusit mužným tělem, protože zimnice neustává. Neustane. Je tu pořád, vždy připravena.
Chci ti unavená plakat na hrudi.
Chci aby si někdo všimnul podlitin, krve a bezmoci v mých očích.
Jenže jak bojovat s tím, že všichni okolo si myslí, že to jen hraju? Že chci upoutat pozornost?
Ne, lidi, vážně si z vás nedělám prdel - já prostě vůbec nevím, co teď a co dál.
Nevím to a zuby nehty se snažím získat odpověď.
Skóre: samota, nepochopení, nenávist, opovržení, poznání toho, že lidi se nechali sežrat konvencemi society.
NEJSEM-SOUČÁSTÍ-SOCIETY.
(A občas je mi to velmi líto./A občas jsem na to velmi hrdá.)
Nějak u mě poslední dobou zdomácněla věta "Mám strach."
Dneska mi přišla na mysl asi osmdesátkrát.
A je tu zas. Mám strach.
Zítřek beru jako zlomový bod - jestli se to ani po zítřku nějak nepohne, asi to už opravdu ukončím.
Už mě nebaví pořád vymýšlet nové a nové důvody proč zůstávat. Stejně jich nikdy nebude víc než těch opačných.
A stejně - někde hluboko uvnitř tajně doufám, že se to pohne. Že po 17,5 letech se můj usmrkaný život obrátí aspoň o jeden stupeň k lepšímu.
Ale... Mám strach.
Moc bych chtěla, abys tu teď byl se mnou. Abys mě zase chytl za ruku nebo objal. Abys mi utřel slzy. Abys mě zase vytáhl nad hladinu nebo aspoň dostal ze dna. Ale vím, že to nejde. Vím, že už mě máš taky nejspíš plný zuby. Vím, že nikdo na světě si nepřeje víc, abych byla už konečně normální. I když možná nebudu - budu to alespoň před tebou skrývat. Budu se přetvařovat. Polknu hořkost a nasadím úsměv. Jenom abych tě netáhla s sebou dolů.
Pořád vzpomínám na ty tvoje dotyky. Jak jsi ležel na mých nohou. Jak jsi mě dusil jenom abys mě zbavil té šílené zimnice, se kterou se poslední dobou taky potýkám docela často. Jak jsi mi byl blíž než kdokoliv jiný kdykoliv jindy kdekoliv jinde. Jak jsem zhluboka dýchala jenom abych ještě o chvilinku dýl cítila tvůj parfém. Jak mi tekla slza, když jsem tě čtvrt hodiny hladila po vlasech a nevydala ani hlásku. Jak jsi pustil video s Topolem a jeho dokonalost v té chvíli byla jen tisícinou té tvojí.
Proč mi to děláš?
Proč si to dělám?
Co to děláme? Nepřestávej. Mám strach.
Strach, že tě, paradoxně, ztratím tím, jak bezmezně tě zbožňuju. Že tohle všechno jednou už nebudu moct mít a zbydou mi jen vzpomínky, které stejně vyblednou, až se nakonec úplně ztratí. Nezbyde ani ten prach. Ani ta vůně, která se vpila do mé peřiny a každou noc mě rozpláče.
Chtěla bych chodit po velkoměstě v bezdomoveckém mantlu s velkými sluchátky na uších jen tak a poslouchat Wagnerovy opery.
Chtěla bych číst kvanta knih a jíst jen bílé jogurty a staré housky.
Chtěla bych bydlet v bytě s vyskleným oknem. Chtěla bych sedět v tom holobytě a nasávat zbytky tvého parfému z dopisu od tebe. Psal bys mi ze Sydney. Měl bys velkou šťastnou rodinu, krásnou hnědovlasou manželku a sex pětkrát do týdne. Dobrý sex.
Ale myslel bys při něm na mě. Mám strach, že tohle by se jednou opravdu mohlo stát.
Proto strávím zbytek života odříkáním a možná i celibátem.
Jo, přemýšlela jsem i o klášteru - já, Antikrist.
Třetí deník. Stříbrný. Stolistý (od soboty již 99). Stejně nemá na posledních pár stran toho předešlého, celočerného. Na to nemá absolutně nic z mýho celoživotního pseudo díla. Mám strach, že ani v tomhle mě stejně nikdo nikdy doopravdy nedocení.
A když jo, nebude to mít žádnou váhu.
You'll go to hell for what your dirty mind is thinking
Filip Topol teďka na čt art povídá: "Prosil bych pana Hazuchu!"
Já taky.
Já si nemám s kým povídat.
Jenom brečím u konce Žiletek.
S žiletkama ve vlasech.
Proč musel, kurva, umřít?
Chtěla bych si povídat i s ním.
Hospodský večery na Valašsku.
Chci zpátky svý ukradený dětství.
Sedím na posteli a pláču. Cítím, jak mě to zase svírá ze všech stran. Jak ležím ve vzduchotěsném soláriu, které zrovna není v provozu. Prostě jsem zůstala sama ve tmě a není tu nikdo, kdo by mi naslouchal, ochránil mě, na koho bych se mohla soustředit víc než na svou nejhorší přítelkyni, která dneska zase zaťukala na dveře a dovnitř strčila "jen dva prstíčky".
Je mi hrozně. Pořád ještě pláču. Jak mi to mohli udělat? Mně je to tak líto. The sad little, sensitive, unappreciative, Pisces. Ani Ringo není doma. Zavolala bych mu, napsala dopis, spolykala obsah tajné krabičky s kradenými farmaceutiky. Ale nemůžu. Proč ty mě vždycky musíš nutit žít? Nevím, jestli tenhle týden přežiju. Mám hrozný strach. Šílený. Pořád vidím tváře mrtvých a je jen otázkou času, kdy se mi promítnou do reality. Pak mi pukne srdce, to vím jistě.
Last night, my dear, I saw you - and you were crying and, believe me, I felt like I was dying, but then I woke up with your name backwards on my face reading forwards from my mirror to my heart.
Prostě jsme tam v šeru stáli, ta holka mě objímala, tiskla se ke mně jako klíště a ty ses tam zjevil jak přízrak, úplně bez života, bílý jako stěna, kývls' hlavou a tvoje oči zalily slzy. Umřela.
Tak bych vzala tvoje tváře do svých dlaní a políbila tě na čelo, tak bych tě přivinula k sobě a utěšovala tě tichým 'pššt', tak bych ti oplatila všechno to, cos pro mě udělal ty. A ono to nešlo. Ta holka s tmavými vlasy mě k tobě nechtěla pustit a tys plakal čím dál víc.
V životě jsem měla pár nočních můr, ale to byly takový ty strašidelný - s Nastěnkou s laserovýma očima nebo se skřítkama z Harryho Pottera. Ale tohle - tohle byla čirá úzkost a bezmoc, horší, než kdybych na dně oceánu nemohla dýchat a dotýkala bych se prsty jaderný ponorky. Feeling kinda anxious...
A ani si nedovedeš představit,
jak moc si přeju,
aby se tohle nikdy nestalo v reálu.
A zde máme odůvodnění, proč se mi o tom všem zdálo. (Jo, asi si zase zkouknu všechny série než sem dorazí to nový!)
Co když mě ty vaše kecy prostě nezajímaj?
Držte už hubu.
Jste trapní, hnusní, nezajímaví a co je mně po vás?
Debilové.
Pojezte mou nenávist, haha.
Chcípněte po hrstech.
Odplazte se.
Jděte už prostě do prdele.
Ne, nevím.
Ne, neumím číst.
Ne, neumím psát.
Ne, nekoukám na filmy.
Ne, neposlouchám muziku.
Ne, neumím počítat.
Ne, nemám páru.
Ne, neřeknu ti, na koho myslím, když si to dělám.
Ne, nemůžeš se se mnou vyspat.
Proč už mě, do hajzlu, nenecháte na pokoji?
Tak málo mám krve
a ještě mi teče z úst.
Nešahejte na mě, nemluvte na mě, nepouštějte mi žádnou vaši hnusnou muziku, necitujte mi vaše oblíbený spisovatele, nedoporučujte mi filmy. Nechte mě žít.
No, asi pravdou je, že moc whiskey škodí zdraví a hlavně vás nutí dělat zvláštní věci.
Například:
- pustíte si Crystal fucking Castles aka cukr kristal a začnete tančit (je zde cca 50° C).
- píšete si s kamarády o svých berlínských heroinových snech a říkáte si, že studování je stejně na piču.
- fotíte si svůj zmalovaný ksicht a Alice Glass vám dál řve do ucha něco o globálních problémech/globální problémy.
- začnete myslet na sex s holkama, ač jste sami holka, a tak si lehnete na chladnou zem a necháte to osudu/osudovému doteku/osudové masturbaci, kdy na to tlačíte, až to bolí a teče z vás krev. (Tenhle blog by měl být zrušen teď hned, haha.)
- chce se vám zvracet a představujete si, že jste zrovna na koncertě kapely, která vám řve z repráků (jo, připomínám, že si pouštím celou diskografii Crystal Castles, čili alba s názvy "Crystal Castles", "Crystal Castles" a "Crystal Castles" (říká se tomu eponymní (nechce se mi přepisovat ty závorky tak, aby to matematicky esteticky sedělo (a stejně je to pičovina)))) a házíte hlavou, jste upocení, až to není pěkný, rozmazává se vám rudá rtěnka všude po hubě a myslíte si, že vám zrovna teď může celej svět leda tak vylízat prdel.
- chlastáte dál jak ztrhaní, až vás z toho bolí všechny vnitřní i vnější orgány (a i ty jiný, jestli existujou).
- říkáte si: "Jo, takhle si budu líčit oči pořád a pak budu čumícím seniorům na zastávce říkat "Co čumíš, ty píčo?"." (Můžou se vůbec dávat uvozovky do uvozovek?)
Celý je to děsně na houby. Chtěla bych někoho kousnout do krku, fakt hryznout, až mu/jí bude týct krev.
Taky bych chtěla sbalit tašku a odjet do Brna k Richardovi. Prostě se mu na jednu noc nakvartýrovat do bytu, ráno tiše zmizet, nastoupit na vlak do Berlína a zpátky se vrátit, až mě najdou kuci z interpolu (já to nepíšu velkým, protože myslím ty čuráky čmuchaly, ne tu dobrou kapelu (relativně (zas ty zasraný závorky)))! Strašně moc bych chtěla, aby Richard plakal, až umřu.
A taky bych chtěla, aby mi vykládal, co ho na světě sere.
Aby se nebál mých ani svých doteků, protože se přece nemusíš bát, když nic necítíš (jo, zase moje vymyšlený starý přísloví, který nikdo nechápe).
Čeho se ti lidi pořád kurva bojí? I'm an animal just like you, tak o co, kurva, jde?
Když si koupím boty z kraví kůže, už nejsem vegetarián? Páč já kvůli tomu, že nežeru mrtvoly, doma dostávám pěstí a pak si koupím zasraný creepers, na který jsem čekala celej život.
Před týdnem jsem někomu na koncertě Sigur Rós dala pusu na krk a objímala ho při Hoppípolle a pak jsem taky seděla někde v prachu na zadku a měla suicidní myšlenky. A taky tam byl na chvíli táta. Za dva dny jsem pak na Knife byla tak rozhozená, že jsem odešla (a to jsem tam jela taky hlavně kvůli nim) a když začli hrát moji nejmilovanější xx, seděla jsem tam někde sama samotinká a začla usedavě plakat. Zas nic nemělo smysl. Zase se všechno zbortilo.
Můj nejlepší přítel ze všech mě ale našel, drapl mě za ruku, táhl mě davem (uslzenou hadrovou panenku) a pak mě držel, držel, držel a já plakala, plakala, usmála se, stiskla jeho ruku a užila si do morku kostí ten nejzářnější okamžik, když se na pódiu rozsvítilo laserové X a Romy s Oliverem mi, kousek ode mě, zpívali z duše (Už jsem vám říkala, že jim ty texty píšu já? Haha..).
Nikdy nezapomenu, jak jsi voněl, jak jsi mou schoulenou ledovou pěst držel ve svojí horoucí sametové dlani a jak ses na nic neptal, prostě jsi mě vytáhl z těch největších sraček až někam těsně pod orgasmus (ale že chybělo fakt málo...).
Za to ti DĚKUJI z celého svého zkureveného srdce. Nikdo pro mě nikdy neudělal tolik, co ty - a to jsme ani nemuseli mluvit.
Takže teď jen lehávám v posteli se zavřenýma očim a představuju si, že zase sedím někde na konci světa a snídám hnusnou citronovou ledovou tříšť, že který mě bolí v krku, ale pořád se mám nejlíp na světě.
Inní mér syngur vitleysingur.
And with words unspoken A silent devotion I know you know what I mean And the end is unknown But I think I’m ready As long as you’re with me
"Oprosti se, zadrž ty emoce, podus to a nenechej to na sobě znát."
Lucie, kéž by ses alespoň jednou v životě rozhodla správně.
Bel ami, kralevic, láska.
Je moc krásné hladit něčí rty a nechat jeho prsty sáhnout přímo TAM a cítit, jak ta spalující touha samovolně vytéká ven.
Pak ale přijde těžké několikadenní střízlivění. Mít peníze, koupím si flašku irské pravdy a zliju se pod obraz.
Chtěla bych tě políbit a ty to víš.
Nesmím a ty to víš.
Moc dobře.
Mám šílený strach. Stojím přímo před branami úspěchu a nejradši bych zbaběle utekla. Nechce se mi to dotáhnout do konce. Nikdy, vyjma masturbace, to nedělám.
Zítra v deset hodin schůzka. Schůzka, která rozhodne všechno.
Vím, že to dopadne dobře, ale můj čím dál větší strach z kontaktu s lidmi mě svazuje.
Zítra v deset hodin budu mít konečně klid.
Konečně ve svém nicotném životě dokážu něco velkého.
Alespoň doufejme.
Škola by měla být politicky neutrálním místem.
Chtěla bych být zase kamarádka.
Kamarádská kamarádka Lou na věky a nikdy jinak.
Jenže, ač je to absurdní, mám v sobě nějakou hrdost svého alter ega a ne a ne ji překonat.
Takže jsem ta zákeřná nepřátelská svině Luizienne.
Bitch.
Jsem zdrcená z toho, co ze sebe teď umím vypudit.
Mlátit nejslabší, kteří pak ještě 20 minut pláčou.
Sakra, bratříčku,promiň mi.
"Už to nikdy neudělám."
Miluju tě.
♥
Moc bych si teď přála umřít.
Teď, v tomhle nuceném osamění, aby to nikomu nemohlo být líto, aby si každý mohl říct: "Jo, ta holka mi stejně za smutek nestojí."
Nikdo by po mojí smrti neplakal. Protože víte co?
"Když někdo umře a vy pláčete, je to nejsilnější projev sobectví."
Pokud mým vymyšleným starým příslovím nerozumíte, stačí se zeptat. Ale dělejte, moc času už na to nebude.
Moc ráda bych se slzou v oku ve stanu nechala svou kůži plakat rudě. Ale není-li polibku, není skázy.
Není-li polibku, nebudu se před tebou demonstrativně samovraždit, abych si uchovala ten krásný pocit, který by tak nikdy neskončil.
Líbej mě, prosím.
♥
A, víte, nový poustevničí život si žádá převrat. Ten tvrdý a absolutní.
Končím proto s tímhle blogem.
Alespoň prozatím, zato však už doopravdy.
Nemám pocit, že by moje zhýralá duše měla být neustále stavěna na odiv vám, kdož lačni jste po mých slovech.
"Jack*, to je můj člověk. poslední dobou jsem potkával až příliš mnoho intelektuálů. začínám mít plné zuby všech drahocenných mozků, kterým musí pokaždé, co promluví, z huby vypadnout diamant. unavuje mě bojovat o každý kousek vzduchu pro mou mysl. proto jsem se tak dlouho vyhýbal lidem, a když se s nima teďka tak setkávám, zjišťuju, že je na čase, abych se vrátil do své jeskyně. vedle mysli tady máme spoustu jiných věcí: je tu hmyz a palmy a pepřenky, a já si do jeskyně vezmu pepřenku, k smíchu, co. lidi vás vždy zradí. vůbec jim nevěřte."
Jestli jsem já, kurva, v minulým životě nebyla on, tak fakt nevím. Prostě jsem musela být.
Nejlepší knížka za celý ten poslední zatuchlý, zkurvený čas.
"ten by si nepřeřízl ani tkaničky. spratek hnusnej usmrkanej. venku tam posedávají v kavárničkách, pohodička, na hlavách barety, parádně ohození, rádoby Umělci."
Někteří lidi mě pravděpodobně nepřestanou mrdat snad ani po smrti. Povrchnost, hloupost, dětinskost.
Mám tričko svý oblíbený kapelky a hnedle jsem hipster! - víte, kurvadoprdele, co ten termín vůbec doopravdy značil? Víte možná tak hovno! Zasraní a zpropadení squares, všichni do jednoho, nenávidím vás!
Pamatujete na ten spor mezi západním a východním pobřežím v předminulým desetiletí ve Státech? Jak to rozpoutali 2pac a Notorious B.I.G.? Tak tohle je, kurva, něco podobnýho - akorát tohle je svět vs. my-fucking-self.
Prostě nesnáším pány a paní Pičoviny-to-je-moje (taky citace, tohleto)!
"a já uviděl plný vlak tváří. strašlivých tváří: kurvy, orangutani, hajzlové, šílenci a zabijáci - všichni, kdo mi vládnou."
Pak jsem zjistila, že nejlepší je před tím vším póvlem zdrhnout. Daleko. Tak, abyste byli dosažitelní jen v okamžiku, kdy vy sami chcete.
Moje srdce je plné jedu a nenávisti - je tam jenom miniaturní skulinka pro jednu jedinou čisťoučkou dušičku, které tam kdykoliv mileráda poskytnu azyl - dušička nejlepšího přítele, s nímž se můžu bavit o hudbě, o filmech, o, kurva, čemkoliv a vím naprosto přesně, že tohleto zasraný privilegiumnezneužije. Velký dík za to, příteli. I've been around fucking thousand times and found that you're the only thing I need.
Revoluční myšlenky. Perfektní styl. Jedinečnost. "A nepřemýšlelas' někdy o dráze spisovatelky?" Ale jasně že jo. To je sen každýho melancholika, ne? Ale bude mě potřeba někde trochu jinde. A ty moje hovna by stejně nikdo nečet - krom mě a Vás.
Jeden hloupý a hnusný večer. Pár špatných slov a trocha ignorace. A bylo tam zas. Zpátky. Nenávidím tvou debilní hudbu a lidi, co chodí na tvý koncerty. A vrať mi Kafku, parchante!
Tak jsem se lekla a šla se schovat. A měla jsem sny. A orgasmus.
No, a to víš. Občas mám fakt veliký strach. Občas si říkám - takhle to nedělej, tohle bude akorát kontraproduktivní. A stejně jdu a udělám to. Stejně za sebe nechám mluvit cosi zevnitř, co ani v nejmenším neovládám. A třeba právě to jsem já - kdo ví. "Ach, žádný neví."
A pak zase, po chvílích sebe/nenávisti, přemýšlím nad tímhle.
Píšu smsky a maluju obrazy ve své fantazii.
Ležíme někde spolu a ty vykládáš.
A já poslouchám.
Horlivě.
♥
A třeba mě zas sevřeš v náručí a já budu, přidušená, nasávat tvou vůni.
Třeba se zase opravdu dostaneme tam, kde jsme ještě nebyli.
Jeden velký paradox.
Kus hovna vedle vybroušenýho diamantu.
Zvratky a sperma. Kousek života a kvanta ráje.
Návaly vzteku a zlosti a nenávisti vystřídal klid, mír, teplo v duši a úsměv na rtech.
Jo, jasně - pořád pláču. Pořád mám problémy. Ale sejmula jsem ze svého srdce ta úplně nejhorší tajemství. Podělila jsem se o ně. S nejlepším člověkem, co kdy žil.
Měla bych ti opět poděkovat za to, jak mě objímáš, jak mi nasloucháš, jak se o mě staráš, jak mě hladíš po vlasech, jak mi dovolíš dotknout se jakéhokoliv kousku tvojí sametové pleti. Jak všechno schytáš za mě a ani necekneš. Jak všechno schytáš ode mě a ani necekneš.
Jak se mnou občas utečeš k horizontu událostí.
Oi. Miluju tě - jako bratra. Jsi ten nejlepší přítel, jakého si kdo vůbec může přát. Miluju tě - jako nikoho/nic jinýho na světě. Všechny orgasmy a opery světa se můžou jít bodnout, když se usměješ.
Nejkrásnější stvoření ever. Plus klíční kosti.
Richarde, jsi prostě boží a ani milion díkudíků nedokáže pojmout všechny věci, které jsi pro mě kdy udělal. All I'm sayin', pretty baby - la la love you - don't mean maybe.
Sigur Rós, The XX, The Knife, Zrňoňoňoňo! S Janislávkou.
Držím tajemstvíčko pod pokličkou a všichni se to dozvíte v pravý čas.
Osmnáctého července na hlavním nádraží ve třetím největším městě ČR, bitches!
A co bych vám tak ještě pěkného pověděla?
Třeba: Fuck you all, fuck you all! I can't stand your faces anymore, anymore. If I see you my heart screams: fuck you all, fuck you all! I can't handle my life anymore. Anymore. ANYMORE!
(Vždycky jsem byla těžce podprůměrný spisovatel - jen si to vždycky uvědomím až tak po roce.)
Oprosti se. Odpoutej se. Izoluj se. Nech je žít a oni nechaj tebe. Změnila jsem písmo, nenahrazuju maso a nekouřím. V lehké podnapilosti hladím cizí rty. Huh.
Proč jsem se ze dne na den
rozhodla jet na vlastní pěst na CoO13?
Protože jsem si uvědomila,
že jestli xx uslyším hrát naživo
a budu u toho dlachnit nečí ruku,
vybuchnu, počůrám se a pobliju všem lidem okolo boty.
Milanovy dopisy + vyfuckování potratu opičí děvky, na návštěvě u známých, Milanovy řeči o dívkách (wtf tunely v uších a nagelované vlasy?!), nahota v dešti s paní P. a sestřenkami, přepadení havarované rodiny na ambasádě (nebo v bance?), hrozivá autonehoda a potom pohřeb, konec televizního vysílání. A to je ten výčet těch, které si pamatuju, pozpátku.
Mít několik důležitých snů za noc a ještě se mezi nimi probouzet...
Jsem ráda, že jsou zpět!
"No! Lucie je dneska taky nějaká taková...rozverná!"
Dík Draho, naučilas' mě milovat své vlastní jméno - dřív jsem ho nenáviděla.
"A slečna Veverková ta...Veronika - ta má tak odporná záda,
že bych se do ní bál proniknout.
Chtěl jsem se jí dokonce zeptat,
jestli je rozhodnutá být pannou do konce života."
:DDD
(A myslím si, že to souvisí s A. Bretonem.)
Kurva, Larsi, welcome back. Miluju tě víc než kdy dřív.
A přišel ten den. Přišlo vysvětlení skutečnosti, proč se mi zdálo o rybízu a the xx.
Změna. Měla přijít. Nečekána, nezvána.
Když jsme tam tak seděli a já mu začla vykládat svoje nejniternější přání, svoje světonázory, které nikoho nezajímají - a on jen seděl, zainteresovaně naslouchal a přikyvoval. Nikdy, fakt nikdy bych neřekla, že zrovna tenhle člověk mi bude tolik rozumět a já zase jemu. Vlastně by to byl ten úplně nejposlednější člověk na světě, komu bych řekla "ahoj" jen tak - a teď jsem mu vyklopila celou jednu svou důležitou část.
A zase jsem objevila samu sebe. Páč za pár dní po něm nebude ani stopy a já si vzpomenu jen občas. Možná mu ani nenapíšu. Ale jsem jedna z mála lidí, kteří mu to, co bude následovat, opravdu přejou. S jakým zaujetím mi prozradil svůj plán. S jakým zaujetím jsem já obdivovala jeho odvahu. S jakým zaujetím píšu tenhle kec, který je pro mě osobně však popisem jednoho z nejzlomovějších okamžiků poslední doby. (Skoro jak polibek na krk, haha!)
Tak šťastnou cestu a dej si za mě desetipatrovej hamburger! ////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////
No a pak taky ten noční rozhovor těsně před mou rebelskou, rebelantskou a rebeliovou smrtí. Pár slov a mně se udělalo špatně. Podlamovala se mně kolena. Všechno to přerušilo ten hrůzný zážitek s "good grrrl" (skotský přízvuk ti jde hůř než počítání). A cože se to vlastně stalo?
"Ty máš ráda Joy Division?"
"(Ne, pičo, mám to tam jen ze srandy, abych byla hipsta)Jo. Mám."
"Hm."
Jo, mluvila jsem s jedním ze svých největších idolů od dob základkových, haha.
Love of my life - can't you see?
/////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////
No a ještě něco...
Jsem bisexuál, vegetarián se sklony k veganství (však ono to brzičko přijde), milovník cizích krků když hraje hudba a je přítmí, kámoš všech učitelů a učitelek a jeden z nich na mě tajně kouká a blbě se culí, než ho konečně pozdravím a největší pogokurva na světě, páč ty modřiny všude jsou mocný (+ velké díky za záchranu mého života týpkem, který mě zachytil za moje ňadérko a strčil mě zpět do kotle - jináč si nedovedu představit ten zlomenej vaz, kdybys tam nestál...).
Jo a taky mě zdraví moje velká baskytarová inspirace - takže speciálně pro tebe: "ČAU!" :)
