Věčný mráz sápající se po páteři

Vůně, kterou nikdy nevyženu z kořene nosu.

Hubeňoučké prsty, které s láskou hladívám.

A polibek, který Ti právem náleží, 

nejlepší příteli.

Morpheus

Už vím co znamená frazém "být jako u vytržení".

Seber odvahu,
vítr do plachet,
snad se mi nezdáš.

Proč Morfeus? Protože to jsi ty.
Ty, který sis pro mě přišel, abys mi dal vybrat mezi modrou a červenou pilulkou, které máš na dlani.
A víš moc dobře, kterou hodlám bez otálení spolknout.

Oťukávání. Novina.
Kdosi mi zpívá do ucha Pater Noster od Sarasoly.
Někdo, kdo mi chce roztříštit hrudní koš a dostat se přímo k mé esenci.
A já mu, ač netuším proč, ještě vystelu cestu hedvábím, na které pokladu perly. Hodně perel.

V únoru si přečtu celé Ovidiovy Metamorfózy.
A specielně tu jednu.

Bystré smysly

Je toho na mě v jednu chvíli šíleně moc.

Miluju.

Jsem milována.

Měla bych být zatracena.

A pak taky...

Jdu po zasněžené ulici a nemám daleko k orgasmu.

Stačí k tomu jediné - mysl.

Pane bože, polibte ji někdo.

Chci sebou prasknout do hlubokého bazénu a zůstat ponořená co nejdýl.

Chci se dívat přes vrstvu vody na zářivky nade mnou a zase si něco představovat...

A nebo nemyslet.

()

Jednou tu stostránkovou analýzu sepíšu.
Protože opravdu velmi dlouho mě film takhle nerozmrdal.
Btw - naposledy to byl taky Lars.

Boření mýtů.
Čtyři hodiny sedíte zařezaní do sedadla v kině.
Čtyři hodiny sledujete její cestu přímo do pekel vymalovanou opravdu spektakulárním způsobem.
A když to po těch čtyřech zasranejch hodinách končí - a končí to zdánlivě nezvratným happy endem - filmař vezme vaši omráčenou a zmrzačenou duši, která už je přesvědčená o líbezné, blahé katarzi, a omrdá ji takovým způsobem, že tím zaplní všechny vaše otvory - a to vše ani ne v jedné minutě.
A běží titulky a vy stále nemůžete uvěřit.
Trier je prostě ekvivalent pro výraz "modafoken genius".
A samozřejmě, že ten, kdo šel do kina na penis Shii LaBeoufa, mohl být značně zklamán.
Jako například jedna píča pseudoumělkyně, jejíž vyjádření jsem si přečetla na FB a málem mi z toho jeblo.

Celou cestu autobusem do školy jsem plakala. 
A nejen proto, že řidič autobusu, kterého tajně platonicky a hystericky miluji se neuvěřitelně podobá Skarsgårdovi a během jízdy si položil na chvíli ruku do rozkroku.

Konec

A všechny vzpomínky se vytratily, všechen šepot ustal.

Naše srdce se rozdělila. Pustila jsem se tvojí ruky.

Asi jsi tu mou nedržel dost pevně.

Cos to udělala?!

Pustila jsem si zároveň závěrečnou scénu Melancholie (ač jsem si přísahala, že se na ni už nikdy nepodívám) a soundtrack Matrixu.

OMFG.

Lucie

Vždycky jsem nenáviděla svoje jméno. Teď ho miluju.

A nemantejte do toho ambivalenci,

já vím, co cítím teď a tady, v tomto okamžiku, v přítomnosti, ve věčnosti.

Vím, kdo jsem.

Jenže se mi to pramálo líbí. 

Chci být jiná. 

Jako vždycky, ostatně.

Chci se přestat litovat - to především.

Chci přestat kázat víno a pít vodu (ne, nepopletla jsem to).

Chci zvládat své niterné bouře, které vyvěrají na povrch a to je špatně.

Chci se odmilovat.

Chci se oprostit od zlých lidí, jejichž maso žerou mravenci v lese, který obývají společně s hýkalem a rudým vřesem.

Chci mít víc přátel jako je Janinka.

Chci mít tak zatraceně v pi*i jako Florence Welch. ♥

Chci umět víc jazyků a ten jeden, který jsem tolik milovala, zase milovat a umět perfektně.

Chci koukat na Tarkovského.

Chci kolem sebe mít lidi, kteří umí hodnotit umění. Nemusí mít stejný názor jako já. Jen by měli být dostatečně erudovaní, měli by mít vlastní názor a měli by umět mluvit.

Chci plavat.

Chci cestovat - a první zastávkou by mohl být Alexanderplatz.

Chci na vysvědčení jedničku z matiky (protože za ty kruhy pod očima a zlomené tuhy tužek si ji setsakramentsky zasloužím).

Chci jíst zeleninu a ovoce a prolívat se hektolitry čisté vody.

Chci, aby mi přestaly padat vlasy.

Chci být pořád stejná - úplně jiná. Svá.

Chci zase trošku žít. Trošilinku.

Těším se, až si nabarvím dlouhé vlasy,

obléknu šaty a černé punčochy

a řeknu svou první dánskou větu úplně bez pomoci slovníku.

Pak si sama padnu k nohám a políbím je.

100

Jen jsou neviditelné. Zaklela jsem je. Abych mohla otočit list. Začít znovu. Očistit se. Být tím, kým chci být. Aniž bych potřebovala hloupých 11:11. 

Mind under construction.

Dnes

Začla jsem se učit novému jazyku, dostala jsem první pětku z angličtiny v životě, koupila jsem si vytoužené slovníky, promítala jsem v kině, přečetla jsem si nejlepší vtip za poslední dobu, dostala jsem novou SIMku (po 12 letech)

Sinking/Sicking

Hlouběji...

Hlouběji...

Hlouběji...

Se potápím.

Každým dnem...

Hlouběji.

xxx

xx

†

P.S.: Poslouchám teď nádhernou muziku, ale protože jsou na mě dneska všichni zlí, vzkážu jen:

Vyližte mi prdel.

The Piano

Včera měl narozeniny David Bowie.

(Zazpíval mi v žigulovi.)

Včera jsem před celou třídou přečetla svý stěžejní dílo vypovídající o veškerý bolesti, kterou jsem prožila za časů gymnaziálních. Nikdy už nic lepšího nenapíšu.

Tleskali mi.

Včera jsem nastoupila na nový obor do ZUŠ. Tajně.

Přesně na ten, se kterým jsem jako malá sekla a dodnes toho velmi lituju.

Na ten, o kterým se mi do úterka už jen zdávalo.

Je mi 17,75 let a hraju "Maličká su".

A nesmírně mě to naplňuje.

We can be heroes - just for one day.

A tak jsem byla.

A přesně takhle jsem se cítila 

odcházejíc na za tmy na autobus

-

chtělo se mi lítat, plakat a vybuchnout štěstím, 

aby ze mě vytryskly maličký stříbrný konfety.

The weight was more than I could stand

Sevřelo se mi hrdlo, když mi volala

a když jsme obě položily,

rozplakala jsem se.

ENOUGH.

CHAPTER #875462185

WHY IS MY STEP-FATHER SUCH A FUCKAAAAAAAAAASS?!

They're back again

But, obviously, I am not.

I'm trying to live in lucid dreams

Jsem strašně unavená, haha.
Ale šťastná.

Další noc plná snů.
Věc, ve které vidím konkrétní pokrok a velmi mě těší.
I'm trying to live in lucid dreams.

Vyplnila se mi všechna "11:11" přání. Z každé hodiny - do jednoho.

Líbezný oneironaut mi včera povídal o svých lucidních snech.

Ač mám suicidní myšlenky,
něco mě udržuje v takovém zvláštním duhovém oparu.
Jsi to ty.