Takové to, že si řekneš: "Teď radikálně změním úplně všechno a bude to bomba."
- Jo, to teda byla bomba. Rozmrdala mě na sračky. Opět.
Ale dneska sem nejdu fňukat ani si vynucovat něčí pozornost.
Dneska si tě vylívám ze srdce.
Protože teď už opravdu nejde udělat krok zpět.
Teď jsem to rozsekla a jestli někdo říká, že vše je možné, tak náš velký návrat už ne.
Bylo to s tebou krásné i hrozně hnusné. Nejsladší na světě i trpké jak mrdka po éčku.
Ublížila jsi mi.
Já tobě jednou tolik.
To nevrátíme.
Já ani nevím, proč mám takovou potřebu se k tomu naposledy vyjádřit...
Nejspíš proto, že ačkoliv tvoje kalorické tabulky zejí prázdnotou, nevědomky požíráš můj mozek.
A to ti nevyčítám - to je prostě jen moje neumětelství vyrovnat se s věcmi. Vztahy. Konci.
Tak moc bych se s tebou chtěla umět po tom všem kamarádit, ale nejde to. Nejde mi to.
Nevím, jak je to přesně, ale jedno staré známé cliché praví něco ve smyslu "pokud po rozchodu zůstanete kamarádi, nikdy jste se nemilovali" - a já jsem tě kurva milovala. Nejspíš tě miluju i teď, ale snažím se to nějak...eliminovat, nebo co já vím.
Ale doufám, že jednou to půjde a půjdem spolu na kafe (který ani jedna nepijeme) jako Adèle a Emma, ale já ti nestrčím ruku mezi nohy, protože to by byla děsná píčovina.
Jo, chci začít chodit na terapii (žárlivost, táta, ty, oni, já, sociofobie, vracející se paranoia/insomnie/suicidal tendencies, alkoholismus, drogy...) - a tenokrát se na to nevysrat.
A místo pitek a oparů na puse chci pokořit Letopisy Narnie.
Taky se asi naučím po těch x letech patlání pořádně na kytaru a budu pokračovat v kreslení (to mi teď dost pomáhalo). Nejspíš na ten proces budu potřebovat na chvíli odejít do sluje (která už dávno nemá ty konotace, na které jsi zvyklá).
Ničilo mě, že jsi se mi neozvala. V těch pár týdnech, co jsem si myslela, že mě záměrně ignoruješ, se stalo něco opravdu strašného. Další z nočních můr se naplnila (a rovnou dvakrát).
Ale tentokrát se s tím musím prát sama - už mi nedáš na jazyk tři kapky Bachovek a nikdy už, kurva, nebude nic tak v pohodě, jako to bývalo s tebou.
Sere mě to, mrzí mě to, chybíš mi, ale už prostě nemůžeš být můj strážný anděl anymore.
Moje bramborová kaše stojí za hovno.
Už celej život budu dělat jen tu tvoji.
Brácha o víkendu říkal, že lepší nejedl, a co víc - mámě se Zdenálem taky chutnala.
Poslední dobou jsem si tě snažila všelijak znechutit a dost se mi to dařilo.
Ale teď už to zas nějak nejde...
If you must die, sweetheart, die knowing your life was my life's best part.
A teď dost patosu.
Kdybych se náhodou neodvážila ti zítra napsat, tak ti přeju všechno nejlíbeznější.
Dárky k svátku i Vánocům pro tebe mám koupené už od října, tak doufám, že se k tobě nějak dostanou.
A teď už jen to hlavní, co jsem ti chtěla říct:
Dýchej. Volně dýchej. Užívej si svobodu, kterou jsem ti nikdy nemohla dát (a teprve teď to opravdu vím). Vyber si tu správnou cestu, prosím, a zapiš si do srdce jeden krásný citát z knihy, kterou zrovna čtu (po tom, co jsem ji měla na seznamu několik let:
"...možnosti tu sou a jedna z nich je naděje."
P.S.: Ta fotka je nádherná a ty jsi nádherná a James Joyce ti k ní posílá svůj citát:
“Come what might she would be wild, untrammelled, free.”
Tak na shledanou!
