Téměř stejné místo, téměř stejná síla, taky pro nic za nic - jen si vylít všechnu zlost.
Cítím, že to ve mně shnije úplně stejným způsobem.
Opět se mě matka nezastane, ještě mi vyhubuje.
Teď je to jiný jen tím, že teď už mi táta neřekne: "Ještě jednou ti něco udělá, tak mi řekni a já si to s ním vyřídím."
Teď je táta mrtvej a já mám svázaný ruce.
Ale přísahám ti - ještě jednou se mě dotkneš, tak něco uvidíš.
Rok 2014 byl prakticky ten nejdůležitější v mým životě.
Chtěla jsem se zabít a nezabila jsem se.
Řekla jsem Krchovskýmu svou básničku a on se smál.
Našla si mě láska a já v ní zas našla smysl života.
Byly jsme spolu ve sladké Anglii. V Brightonu. V podchodu v Londýně. V hotelu.
Nosily jsme si kytice sedmikrásek a smály se spolu.
Poprvý jsem se s někým milovala. S Tebou. Bylo to dokonalý.
Poprvý jsem volila.
Přestože jsme párkrát škobrtly, přeskočily jsme tisíc překážek.
Založila jsem kapelu.
Byly jsme spolu celý vinobraní.
Byla jsem s Janou na houbách.
Bylas se mnou doma, u táty - a já mu Tě představila (myslím, že ses mu moc líbila).
Naučila jsem se nekonečný trpělivosti.
Rozpadli se Crystal Castles.
Měli jsme maturiťák.
Celej můj život se začal točit v mixéru zapnutém na turbo výkon.
A na Silvestra se díky mně všechno královsky zjebalo.
Zničila jsem úplně všechno, od vztahu s rodičema až po tu jedinou věc, na který mi opravdu záleží,
Zničila jsem něco mezi náma.
Celej dnešní den jsem se nedokázala vyhrabat z postele. Buď jsem spala nebo čuměla do blba...
A proč to tu vlastně píšu.
Mám na srdci něco úplně jinýho.
Strašně mě sere, že jsem neměla možnost Ti to vysvětlit.
Že se to kvůli mně celý zkurvilo.
Že jsem to nedokázala zastavit, protože mi vlastní Psyché svázala ruce za záda a přelepila stříbrnou páskou pusu.
Chci, abys věděla jedno:
TY ZA NIC NEMŮŽEŠ.
Může za to moje rozpolcená psychika, Jsem fakt v pěkný rejži a po dnešní noci jsem si to definitivně přiznala. Jsem totálně na sračky. Rozmrdaná. Uvnitř mě je jeden velkej zasranej bordel, kterej Tvoje objetí sice trochu eliminuje, ale poskládat mě bude muset asi někdo, kdo na to má dvě školy. Myslím, že tam zítra, nejpozději v pondělí zavolám. Přiznala jsem si, že to potřebuju.
A co že mě k tomu všemu, co se stalo, vedlo?
Byla jsem na špatným výletě. A absolutně to NEBYLO kvůli tomu, žes něco řekla, ani se toho ten můj mental fuckdown netýkal. Prostě mi jeblo. A jebalo mi do dnešního poledne. Doteď mám nějaký šílený dozvuky a docela se bojím, co se mnou bude dál. Jestli se mnou ještě někdy budeš chtít mluvit, popíšu Ti, co se ve mně dělo, ale zatím nemám koule na to to sepsat. Snažím se to všechno v hlavě nějak poskládat, ale je to jak čistě bílý puzzle o tisících dílků. Myslím, že by mě to aspoň ve Tvých očích obhájilo, ale nevím. Nevím, jestli po tom všem se mnou ještě někdy dokážeš být. Nechtěla jsem Ti ublížit, nechtěla jsem, aby to bylo takovýhle. Chtěla jsem, aby to byl nejlepší Silvestr, cos kdy zažila (nebo minimálně lepší, než ten minulej). Myslím, že to byl ten nejhorší.
Třeba budu mít možnost to za 364 dní napravit.
Jako důkaz toho, že to s tím, že se konečně otevřu, myslím vážně, jsem odkryla všechno, co tu bylo dřív, ale já se za to z nějakého důvodu styděla nebo jsem prostě nechtěla, aby to tu bylo. Teď to tu je. Dot.
Na závěr chci jen podotknout, že Tě nekonečně miluju a chci s Tebou bejt navždycky (dřív jsem si tím nebyla jistá, ale teď už, kurva, jo, protože spolu nejsme jeden den a já mám pocit, jakoby mi chyběly plíce). Dala jsi mi život. Smysl. Všechno, co jsem kdy potřebovala a lačnila po tom.
