Holy words from his mouth

To mam za to.

Dobre mi tak.

Krasny svatek, pico.

Poslední

Je to konec jedné z těch méně povedených etap.
Takové to, že si řekneš: "Teď radikálně změním úplně všechno a bude to bomba."
- Jo, to teda byla bomba. Rozmrdala mě na sračky. Opět.
Ale dneska sem nejdu fňukat ani si vynucovat něčí pozornost.
Dneska si tě vylívám ze srdce.
Protože teď už opravdu nejde udělat krok zpět.
Teď jsem to rozsekla a jestli někdo říká, že vše je možné, tak náš velký návrat už ne.

Bylo to s tebou krásné i hrozně hnusné. Nejsladší na světě i trpké jak mrdka po éčku.
Ublížila jsi mi.
Já tobě jednou tolik.
To nevrátíme.
Já ani nevím, proč mám takovou potřebu se k tomu naposledy vyjádřit...
Nejspíš proto, že ačkoliv tvoje kalorické tabulky zejí prázdnotou, nevědomky požíráš můj mozek.
A to ti nevyčítám - to je prostě jen moje neumětelství vyrovnat se s věcmi. Vztahy. Konci.

Tak moc bych se s tebou chtěla umět po tom všem kamarádit, ale nejde to. Nejde mi to.
Nevím, jak je to přesně, ale jedno staré známé cliché praví něco ve smyslu "pokud po rozchodu zůstanete kamarádi, nikdy jste se nemilovali" - a já jsem tě kurva milovala. Nejspíš tě miluju i teď, ale snažím se to nějak...eliminovat, nebo co já vím.
Ale doufám, že jednou to půjde a půjdem spolu na kafe (který ani jedna nepijeme) jako Adèle a Emma, ale já ti nestrčím ruku mezi nohy, protože to by byla děsná píčovina.

Jo, chci začít chodit na terapii (žárlivost, táta, ty, oni, já, sociofobie, vracející se paranoia/insomnie/suicidal tendencies, alkoholismus, drogy...) - a tenokrát se na to nevysrat.
A místo pitek a oparů na puse chci pokořit Letopisy Narnie.
Taky se asi naučím po těch x letech patlání pořádně na kytaru a budu pokračovat v kreslení (to mi teď dost pomáhalo). Nejspíš na ten proces budu potřebovat na chvíli odejít do sluje (která už dávno nemá ty konotace, na které jsi zvyklá).

Ničilo mě, že jsi se mi neozvala. V těch pár týdnech, co jsem si myslela, že mě záměrně ignoruješ, se stalo něco opravdu strašného. Další z nočních můr se naplnila (a rovnou dvakrát).
Ale tentokrát se s tím musím prát sama - už mi nedáš na jazyk tři kapky Bachovek a nikdy už, kurva, nebude nic tak v pohodě, jako to bývalo s tebou.
Sere mě to, mrzí mě to, chybíš mi, ale už prostě nemůžeš být můj strážný anděl anymore.

Moje bramborová kaše stojí za hovno.
Už celej život budu dělat jen tu tvoji.
Brácha o víkendu říkal, že lepší nejedl, a co víc - mámě se Zdenálem taky chutnala.

Poslední dobou jsem si tě snažila všelijak znechutit a dost se mi to dařilo.
Ale teď už to zas nějak nejde...

If you must die, sweetheart, die knowing your life was my life's best part.

A teď dost patosu.

Kdybych se náhodou neodvážila ti zítra napsat, tak ti přeju všechno nejlíbeznější.
Dárky k svátku i Vánocům pro tebe mám koupené už od října, tak doufám, že se k tobě nějak dostanou.

A teď už jen to hlavní, co jsem ti chtěla říct:

Dýchej. Volně dýchej. Užívej si svobodu, kterou jsem ti nikdy nemohla dát (a teprve teď to opravdu vím). Vyber si tu správnou cestu, prosím, a zapiš si do srdce jeden krásný citát z knihy, kterou zrovna čtu (po tom, co jsem ji měla na seznamu několik let:

"...možnosti tu sou a jedna z nich je naděje."

P.S.: Ta fotka je nádherná a ty jsi nádherná a James Joyce ti k ní posílá svůj citát:

“Come what might she would be wild, untrammelled, free.”

Tak na shledanou!

Broken highness with no hymen.

Broken hymen of my highness.

Skelná vata, víno a neurol

Přišla jsem sem sama a taky sama odejdu.

Líto mi to není.

Běžte do prdele.

Úplněk v Rybách

Zrcadlo nastavené mému charakteru. Konečně jsem to všechno jasně viděla, pochopila a nadobro uzavřela.

Kdybys celý svět prošla,

víckrát mě nespatříš.

Chci mluvit pravdu, když řeknu "jsem čistá".

Nikdy si neodpustím, že jsem Tě opustila a navždy tak ztratila.

Konečně slzy

Nechci umřít sama. 

Chybí mi táta.

Chybí mi Iva.

Chybím si.

Fuck it, fuck it, fuck it.

No tomorrow.

Kdo s čím zachází, diví se, že mu schází, do píči.

Ať už se zachovám jakkoli, ať už udělám cokoli, VŽDYCKY tím někomu ublížím.

A ztrácím naději v to, že by to někdy mohlo být jinak.

Blití

Lucie = snílek. Můj zkurvený úděl. Vždycky očekávám prolnutí svých vzdušných zámků do reality a vždycky zapomenu, že to takhle prostě, kurva, nefunguje. Teď budu poslouchat Radiohead a brečet.

Trpkost v hrdle - dobře mi tak.

(Alespoň že těsně před jistou neúmyslnou sebevraždou začne blikat červená kontrolka a utnu to...Jinak bych už fakt asi někde ležela pod kvítím. Kurva, kurva, kurva.)

"...jdi do pice ty kryso"

--- "Lucko" ---

Nevím, do piče, klidně mě ojeď když si kleknu do žvejkačky.

Anxiety

Zemřu sama, to je jisté. Pláč nepomůže, nikdy. Nekoupíš si mě. Už nikdy nikomu nebudu věřit. Už nikdy nikoho nepustím dovnitř. Never fucking ever. Věděla jsem to. Tvoje čepel je vždy připravena vměstnat se mezi mé atomy. Enjoy. Musí to být skvělý pocit, nechat někoho zemřít pro ukojení svých zkurvených tužeb - jak lidské. Vypiju tři litry vína a sednu na vlak. Nebo pod něj, vyjde to na stejno.

Bouře

Špatná zpráva - jsem sama a na dně.

Dobrá zpráva - snad mě to dovede k psaní o něco oduševnělejších a delších článků než jsem produkovala doposud.

Je mi dost na hovno. Vůbec nevím, co se mnou teď Vesmír zamýšlí. Nechápu jeho řeč, nedokážu ji rozlousknout, jsem zmatená. Proč mi do cesty přihrál jeho a proč jsou věci tak, jak jsou - neskutečně propletené a zamotané a beznadějné.

Na bříšcích prstů cítím tvé jizvy. Měl bys odejít. Měl bys mě nechat být. Jen mě spaluješ - přitom jsi reálně dávno pryč. Měl jsi mě zničit. Znovuzrodit. Nedokážu na tebe nemyslet...A ty ani nevíš, jak se jmenuju. Jak Lucidní.

Nenávidím, když se mě snaží políbit někdo, z koho táhne chlast a pak to sama udělám. Byl to ten nejupřímnější sex jaký jsme kdy měly. Nelitovala jsem toho. Ale náš čas se nachýlil. Cesty jsou dostatečně daleko od sebe. Nebo ne?

Bydlení, práce, škola, bolest, gunshots, děkuju, kurva, Bože, děkuju za umění. Drží mě nad vodou. Opět. Opět to začínám být já. Po milimetrech, po molekulách, ale ano. Lucie.

Psaní dopisu pro Anke mě rozbíjí a zároveň slepuje, vše, co nezvládnu napsat do deníku, který je fakt hnusný už od první strany, zvládám napsat stříbrnou gelovkou na černý papír. Krev v podobě temperky a třpytek. Jela bych s ní na konec světa a mluvila s ní týden v kuse, ale. Ale. Ale, ale, ale. Žádný zasraný ale!

Ondra je nová naděje. Což je vlastně jedna z mála věcí, co z vesmírných vzkazů přečtu. Už to, jak jsme stáli ve tmě, zhypnotizovaní a mně se to všechno začlo mihat před očima. Katarze? Nevím. Ale bylo to dokonalé a stálo mi to za všechny ty trable kolem. Doufám, že mi nezmizíš ze života, poslední dobou se tohle stává nepsaným pravidlem.

Chybí mi Trauma a Svetry s kávou a Aneurysma. Všechny přede mnou zabouchly dveře a zamkly na dva západy.

Jsem ráda za všechny dobré duše, co mě zvedly ze země, když jsem spadla. Nenávidím všechny, kdo mě strčili nebo mě nechali ležet.

Omezím alkohol a provětrám plíce. Uteču někam k vodě. Nebo do vody. Aspoň na jeden den si užiju jen sebe samotné, budu si sama dobrým společníkem. Obklopím se přírodou a pokusím se jen vdechovat. Ach. Filipe, snad jsi šťastný.

Když jsem Káti pověděla o tom, že si na mě celý město nejspíš ukazuje, řekla mi na to něco tak skvělého, že si to zaslouží zveřejnění: "Ale to ti přece může být úplně jedno!" Něco na tom je. Nedokážu se od té úzkosti s tím spojené úplně odpoutat, ale třeba má pravdu Kája, která říká, že jsem hezká, chytrá a mám smysl pro humor. Třeba se vážně vidím v rozbitém zrcadle. Třeba...Nejsem zas taková stvůra, jak o sobě tvrdím. No a třeba taky jo, ale to mi přece může být úplně jedno, ne?

Byla jsem totálko dojebána 

novou Siguří písní a klipem, oh.

tragos

Poslední

Ivo, tak kurevsky moc tě miluju. Přeju si, abys byla šťastná. I když mě mrzí, že to musí být beze mě. A ono musí. Bylas to nejlepší, co mě v životě potkalo. Sice jsi mi polila kyselinou srdce a celý je teď prázdný a rozežraný, ale přesto - byla jsi moje jediná jistota. Jedinej bod, na kterej jsem se mohla upínat, jedinej člověk a kámoš, o kterýho jsem se mohla opřít. Jsi dokonalá. Doufám, že ať už ten obrovský poklad v tvym nitru najde kdokoliv, bude si ho považovat a hýčkat si tě - když ne, ve spánku mu vyříznu srdce. Přísahám. Ani nevíš, jak bych si přála zase se ponořit do tvejch voňavejch vlasů i když jsi menší, mladší a mnohem hezčí než já a vždycky mě to děsně sralo...Miluju tě. Vidím tě úplně ve všem a ve všech. A bude to tak asi napořád. Tohle je odpověď na všechny tvý osrdíčkovaný obrázky a můj bordel v hlavě a tak nějak...

Miluju tě,

ale vše je tak, jak má být.

Opatruj se.

Forever yours

Lucienne B

just Lucienne

Jako bych políbila sebe samu.

If only

Text.

Ač

Nemysli si, že to, co k tobě cítím, není silné (až mi to láme žebra a žene slzy do očí).

But my wounds need to heal.

Decision

My life is falling apart.
I can feel it.
I can mold it.
I can shape it.
Etc.
I'm stuck here, I don't know what to do, I can't do anything...

Wait,

I know what to do. I can do it. And I will.

Harmonie

Konečně to zase začíná fungovat.
Konečně se to hýbe a zlý věci mizí a mizí a už jsou skoro úplně průhledné.
Konečně Tě zase miluju a vážím si Tě.
Konečně Tě zase horlivě líbám na rty a nehledám Tě ve všech ostatních.
Konečně si Tě zase chci vzít a myslím to upřímně.
Konečně zase cítím tu naši osudovost.

Tulipány.
Růže.
Psi.
Králíčci.
Velká knihovna.
Domácí pesto.

Budeme spolu nejšťastnějsí na světě, lásko.

20

Za hodinu je mi 20.

Zítřejší den jako by ani nebyl.

"Nejak to hrotis, nezda sa ti?"

Všichni tihle zkurvení lidi si vždycky najdou cestu k tomu, aby mě shodili.
Pak ale nevím, proč bych si je měla držet u těla. Radši budu úplně sama.

Je tak neuvěřitelně jednoduché mě ponížit, tak proč toho nevyužít, že?
Co na tom, že NEVÍŠ a mě to trhá na kusy a řeže ve spáncích.
Zasměješ se - ha ha ha. Au.
Ale já se směju naposled, na to nezapomínej.

Na světě je jen jeden člověk, který nemá potřebu tohle dělat.
Proto ji i přeze všechno nade všechno miluju.

A vás ostatní k smrti nenávidím, zmrdi. ♥

Drcení kostí na prach.

9

Devět ran

devítiocasou kočkou.

Jenže tohle je můj život. Nikoho jinýho. Žádnýho z vás, kdo máte kecy ostrý jak skelný střepy a zabodáváte mi je přímo do mýho ochablýho, neprokrvenýho myokardu. Běžte fakt už do prdele. Cpěte si ty svoje bolest způsobující sračky někomu kdo o ně bude stát. Jsem teď fakt děsně nasraná a rozmrdaná na tisíc kousků. Řeším takový sračky, že mám pocit, že za chvíli totálně kiksne ten můj usmrkanej organismus. Fuck off. Nevíte zhola nic. A já vim všechno. Chci si sbalit kufr a navždy zmizet. Jenže to nejde, protože všude okolo jsou vrány, kozlové a medvědice. Kendó masky a kyselina. Oči.
Jsem na pokraji - na úplně jinym pokraji než Jim. Jim se vychýlil do strany, já se vychýlila do tý části grafu vlevo dole a děsně daleko.
Čau.