Takhle resime problemy doma.

Akce...

...a reakce.

A netvrdte mi, ze je to spatny. Ze se to nema.
Vetsi ulevu jsem nezazila.

Faux pas

Nebudu psát.
Nechci psát. Tady.
Vracím se k papírový formě.
Na papíře snad nikomu nebudu ležet v žaludku.
A vůbec - jak praví jeden titul filmu - všechno je sračka.

P.S.: Mrdám i na ostatní weby/profily točící se kolem mě. Kdo mě chceš, chyť si mě. Reálně.

C'mon skinny love, where the fook r u?

My father, my king

Happy hippie birthday, daddy.

Myslím na tebe.

Pořád.

:)

A nikdy nepřestanu.

Somebody's standing on your neck

Anice opice je nejlepší hudebnice na světě a já jsem happy little fucker, že mám čest znát ji osobně.
Nejkrásnější antická firefox zpívající Another Way to Die.

Když ti obdivuhodný baskytarista pochválí tvůj méněcenný výkon výrazem "brutální", chce se ti plakat a křičet zároveň.
Já jen sedím, čumím do blba a dělám, že neslyším.

MY fault.
Forever and ever.

O.K. Jsem s tím tak nějak smířená. Buď si s kým se ti jen zlíbí. Upřednostňuj přede mnou kohokoliv na světě.
Jen pak jdi do píči s kecama, že jsem ten nejdůležitější zmrd na světě já a moje asymetrický modrý oči.
P.S.: Člověk, kterej o tobě řekne, že jsi píča, tě dozajista bezmezně miluje...

Žváro v hubě, pivo v ruce a dealování trávy; revolta. Na povrchu.
Knedlík v krku. Uvnitř.

Jo, jasně, hrdino. You're the one.
You're the one who's fucking me up.

Nenávidím to tu, kurva.
Umřu s hlavou zalomenou v knihách pod vlivem drog a jděte do piče. Ejmen.

Don't wait for her

She's never coming back

And you're sad and you're sad

Somebody's standing on your neck

(07:00 - 9:45)

Vždycky jsem chtěla dělat tuhle, propracovanou, hudbu.

Nikdy jsem nechtěla mít v textech píčoviny.

Vždycky, vždycky, vždycky bylo moje srdce samo o sobě indie.

A fakticky, fakticky nenávidím, když se se mnou nepočítá, ale já bych naopak měla být vždy připravena.

S tím jděte do hajzlu.

Asleep

Rezistence → blokáda myšlenek → prozření → noční můry denního snění.

Zavřeš oči a vidíš je. Leží vedle sebe. Nazí a unavení. Lekáš se.

Otevřeš oči...
A vidíš je pořád.

A pořád, pořád, pořád se přesvědčuješ, že to není tak hrozný, jak to teď vypadá.
Ale stejně v koutku hloubi duše víš, že jenom uvnitř sebe nedokážeš lhát.
Aspoň si už nemůžeš přehrát ty hrůzné scény, co se doopravdy staly.
Blok.

Dík, Marku, za nabídku codeinu, ale jeden fakt, fakt nestačí.

Those bitches ♥

Díky, Brandy Alexanderová. ♥

Jednou na mě bude někdo hrdý.

Já to nebudu.

Sad eyes

První den - fáze první: Pláč, horečka, jekot

Pláču, hořím, chce se mi řvát. Neustále si těch pár sekund přehrávám. Potápí mě to čím dál víc. Dostávám se do stavu, kdy nedokážu vůbec nic, jen ležím na stole a po tvářích se mi koulí hořké, horoucí slzy. Poslouchám Zrní.

Druhý den - fáze druhá: Nespavost, záškoláctví, emesis

Dvě hodiny ráno a já nejsem schopná usnout. Způsobuju si bolest a čím víc tlačím na pilu, tím rychleji dýchám. Hluboce. Cedím vzduch mezi zuby. Tečou mi slzy, ale ne smuteční, ale vzteklé. Nasrané. Řezající.
Ráno se snažím vstát z postele, ale nejde to. Jsem tak strašně slabá. V koupelně už to nevydržím a zvracím do sněhobílého umyvadla. Zvracím čaj s mlíkem, kterej jsem pila před pár hodinama na uklidnění. Haha, vymstil se mi.
Jdu do školy. Janinka ze mě tahá, co se stalo. "Ale nic," povídám. Lžu jako když tiskne. Jen s velkým vypětím sil se přetvařuju a zadržuju slzy.
V češtině poslouchám kecy o štěstí, o lásce, o vlasti. Johanno Rottová, kdybys jen věděla.
Píšu domů, můžu-li jít domů. Můžu. Posílám Brandy lísteček s přiznáním. Neodpověděla.
V matice už to nevydržím a chci jít domů. Ale jistě, že mi pan učitel nevěří, že jsem nemocná. Se svým pohuleným úsměvem na rtech mu vykládám, že je mi hrozně zle. Taky že je, ale, kurva, přece se mu tu nesesypu. Přetvařuju se. "Já jsem našim psala a říkali, ať přijdu. Vy mi nevěříte?" On na to kousavě s pošklebkem: "Ne." Tak mu říkám, ať koukne na moje oči, jak jsou propadlé. On to pouští druhým uchem ven. Pak pouští i mě. Dávno už ve mě ztratil důvěru. Mně je to ale fakt totálně u piče.
Jedu domů autobusem. Dědeček mě pouští sednout k němu, usmívá se jako mlsný kozel. S díky říkám "ne".
Poslouchám Zrní.
Máma se mě desetkrát zeptá, co mi teda jako je. Pokaždý řeknu, že nic. Pokaždý lžu.
Píšu Brandy smsku. Neodpověděla.
Spím, spím, spím. Volá mi Janinka. Má strach z absolváku a ptá se mě, jak na tom jsem. Je mi úžasně. Zase lžu.
Pak jsem špatný vychovatel bratra. Jo, asi jsem, o výchově jsem toho nikdy moc nepochytila, protože jsem ji asi ani nikdy nezažila. Tak teď asi plačte, mně je to jedno.
Poslouchám Zrní.
Tohle je opravdu poprvé od dob kurvogymplu, kdy jsem šla domů z důvodu zlomeného srdce a psychického vyčerpání. Do omluvenky se napíše "NEVOLNOST". Zase budu lhát - ale už jen napůl.

When does depression end?

...

When it ends you.

Harmonie.

Livin' in lucid dreams and then cry, cry, cry, cry, babe

Nejmíň stokrát jsem ti, Lucie, opakovala, že se na to máš vysrat.

Nejmíň stokrát jsem ti, Lucie, řekla, že ti to za to nestojí.

Nejmíň stokrát jsi to, Lucie, obrečela.

Zase jsi udělala tu samou chybu.

Zas a znova.

Opět.

Nenávidím tě za to, co teď kvůli tobě jsem.

Tohle nejsem já. To jsi ty.

V mém těle.

FU.

Věčná žaludeční neuróza.

Věčný strach.

Skepse.

x

Dead for years. Happy for a while.

Where's my fucking razor?

Kdokoli se mě zeptá, věřím-li na lásku, tak řeknu: 

"Ne!"

A pak je taky jediné štěstí, že je Velký vůz ve střední Evropě cirkumpolární.