Část první: RADOST
Když přijde okamžik toho věčného světla.
Když tě něco udeří do zátylku a ten pocit ti vystřelí jak šíp až do srdce.
Když se všechny nesrovnalosti vysvětlí, když přijde katarze ostrá jak meč a líbezná jako poupě.
Když někdo užívá běžně ve větách termíny, jež bezmezně milujete. VELMI.
Když se vysvětlila dvojka ze ZSV (i když o tom někdo nechce ani slyšet...).
Když se najde někdo, kdo nemá chuť a čas na filmy a nesnáší jejich kouskování.
Když se najde někdo, na koho se prodavač v obchodu s CDčkama kouká jak na debila kvůli jeho požadavkům.
Když se najde někdo, kdo má, stejně jako vy, zrovna teď čtecí období. Někdo, kdo vám vysvětlí, jak číst Odyssea od Joyce i přesto, že 99% vašeho okolí o tý knize ani neslyšelo. Někdo, kdo si čte knížky v intimním osvětlení lamp, když na náměstí uspává syna, co leží v kočárku.
Proud vědomí.
Claude Simon, Fjodor Dostojevskij, Ridley Scott a zatím nečtený Syn stínu. Jaká to úleva!
A, víte, třídnictví je boj, cukaj z toho koutky!
Já Vás asi nikdy nepřestanu platonicky milovat, ač se snažím, seč můžu. Jste proste člen olympské dvanáctky!
Část druhá: SMUTEK
Chce se mi z tebe zvracet.
Bezmezně tě miluju.
To je celý, zmrde.
Část třetí: STŘÍZLIVĚNÍ A POHLAZENÍ
Seděla jsem na židli pod křídly anděla.
Anděla, kterej by mi držel vlasy, kdybych zvracela svět.
Anděla, kterej napsal:
"Lou, miluju tě. Jsi nádherná. A dokonalá. To nejkrásnější stvoření, které jsem kdy viděla. Však víš jak."
Jo, vím jak. A taky tě miluju. Žárem tisíců sluncí.
Závěr: DVĚ PÍSNĚ
Bude to chtít hodně odříkání,
abych ti odpustila tu zasranou Simonku...
a tak obecně tvý, do nebe volající, ignorantství.
A stejně...
