Circumcised soul

Look at Lucy!

She doesn't give a single fuck.

A nebo se tak prostě tváří.

A vůbec, co je všem po tom?

Wind of change

Děkuju.

Děkuju moc.

Ale nikdy to nepřijmu,

Tvoje duše nezasluhuje být potřísněna

mou černou krví, drahý Jane.

Děkuju.

Děkuju moc.

Ty jediný vždy bez okolků políbíš tu chřadnoucí tvář.

A jednou políbíš i moje jizvy...

Vím to.

Opravdu se snažím vše změnit, zvrátit, prostě zahájit nějakou revoluci.

Ale sžírá mě nuda (pro výklad tohoto slova jděte v mém případě radši do psychologického slovníku).

Alebrž...

I hold back tears - so I can move in the right direction.

"Ellen je lesba."

Omnia mutantur, nihil interit.

Je pořád stejně skvělá, ne-li lepší.

Radikální skepse?

Vidění Janovo

Volala bych Ti...

pořád.

Nikdy bych to nepoložila.

Ale bolelo by Tě to.

Moc.

Jane, Tvoje srdce je příliš čisté,

neunese tíhu mého, umouněného.

παγιδα

Jako ten ve vězení kulatého tvaru. Vidí pantera, ale nedotkne se jej.
Jako ten, kdo řekl, že bude žít věčně - stejně zemřel a s ním i celá jeho esence.
Jako ten, kdo má v oddělení filozofie v knihovně největší prostor a přesto na nic nepřišel.

Chci žít v tom světě na vrcholu trojúhelníku,
nechci žít v kruhu olemovaném hadem pojídajícím sebe samého.

Na sebevraždu se nezmůžu a na "život" taky ne.
Uzamčená.

A nemám ani dost sil na to číst Kafku.

Všechny ty promluvy o Franklovi, o smyslu, o úkolu, o tom, že to nemám vzdávat.
Nebo o tom, že je tu pro mě 24/7 a že mě zabije, pokusím-li se o něco.
Myslela jsem si, že jste mě zachránili, ale kdepak...
Jen jste prohloubili, zpečetili a prodloužili martyrium svatého Já.
Přesto děkuji, vážím si vás.

Ne, opravdu nedokážu zaklonit hlavu a být pryč.
Nedokážu to přijmout.
Nedokážu žít jako všichni kolem.
Vlastně nedokážu žít vůbec, jen jsem k tomu stále nucena.
A vždycky asi budu.

Nejsem zdaleka tak svobodná, jak jsem si myslela, že jsem - nebo bych mohla být.

Suicidal tendencies

To tak strašně bolí...

Had pojídající sám sebe.

Neuvěřitelný pocit.

Tér a tma

Vše je zpět.

Noční můry, krev a slzy.

Vše.

Where is my fucking mind?

Well, to to moc dlouho netrvalo (a to ještě nikdo neví o mým blogu na bandzone, co?).

Nejdřív report z CoO13, pak emocionální výlevy. A nebo to smícháme v jeden šílený molotovův koktejl, co vy na to?

Nylon Jail - první kapela, první otevření pusy a nechání se unést harmonickou muzikou. Pane bože, pořád nedokážu pochopit, kde se to všechno v tom Jirkovi bere? Kdyby mu ujel jeden jediný tón...Ne, ani jeden jediný jsem neslyšela špatně. Draly se mi slzy do očí.

Kumbia Queers - po minutě mi rupala hlava, tak sem šla pryč. Možná to ale fakt bylo jen tou jednou písničkou. A možná taky tím, že jsem občas moc velkej filantrop.

Sigur Rós -

OMFG FML

Vylezu na schody, hodim z nich šipku.
Pláču, nikdo nepřichází.
Křičím, všichni si zacpou uši.
I want you to hit me as hard as you can. Neuhodíš.
Mám všechno. A nic.

Týdny jsem měla opravdu pocit, že to musí být definitivně pryč a že už se to nevrátí. Vrátilo - v plné síle.
Zase mi z postele visí pořezaná ruka (na níž mám taky fialkovou nebulu od milých schodů), zase nemohu přečíst ani řádku, zase nacházím x věcí, které nenávidím a které mě topí.

Nemám chuť, rezignuju, spím, seru vám na to, ať si třeba propadnu.

Netoužím ani tak po smrti jako spíš po nějakém věčném zapomění, někde hluboko, přehluboko v oceánu, kde je všude kolem jen světle šedo a nic nejde slyšet. Nic nepřichází.

Mam chuť nakapat si do ranek
nálev z kyselých okurek.
Kurva.

Manon meurt...

V mým oblíbeným klubu stojím vzadu, u zvukaře, a poklepávám si nohou, když hraje první kapela. Dobrý. Když končí fakt krásným basovým riffem, přemýšlím, že si půjdu pro cigarety. Pak ale zjišťuju, že na ně vůbec nemám chuť...A pravděpodobně už nikdy mít nebudu. Schovávám dvacetikoruny zpátky do kapsy.

Motýlek mi proletí trávicím traktem, když konečně omotají vánoční světýlka kolem mikrofonů (na reprácích zbyly ještě od Vánoc). Hrajou první písničku. Žilami mi protéká blažené teplo. Znáte ten pocit, když máte ledovou kůži, ale uvnitř vám proudí vroucí tekutina, která vás hřeje? To bylo přesně ono. Hrajou další písničku. Dostávám se do úplně jiného světa. Do toho svého. Jsem téměř mimo tělo, ale stále ještě v něm. Přemýšlím, dumám, hloubám. Někde šíleně daleko směrem dovnitř. Je to krásné, jak jsem zase utekla.

A pak mě vytrhne TA píseň. Téměř orgasmus. Musím se přidržovat kovového stolu za mnou. Při další písni už nemůžu ani otevřít oči. pak další a další melodie. Pak sladké ticho. A najednou...

Najednou ten přerod, o kterém mi básnila babička, že mi jej prorokoval horoskop. To, co se mi v tu chvíli dělo v hlavě lze jen těžko vysvětlit. Jestli existuje pozitivní krizová situace, tak tohle byla její definice. Přehrála jsem si úplně všechno. Vzpomínky na každičký dotek, co se vždy bránily navrácení do mé mysli, se teď rojily přímo za mými víčky, nabíraly na rychlosti a téměř se dotkly světla. Uvědomila jsem si, že ať už budou jeho jméno, jeho myšlení, jeho tělo a jeho prsty na rukou jakékoliv, nikdy jej nepřijmu. 

Přijmu jen jednoho jediného. Toho, kterého nikdy nebudu, nemohu a snad ani nechci mít.

Po dlouhém aplaudování se ti čtyři "tak teda jakože jo, když chcete" vrátili a dorazili mě už úplně.

Pak světýlka zhasla a já jsem si utřela slzy. Úplně při vědomí. 

Úplně vědomá. 

Odcházela jsem s novou taškou (asi jsem věděla, proč si nekupovat ty cigarety) a ukradeným plakátem, které mi tuhle mou velkou chvíli budou už stále připomínat.