V mým oblíbeným klubu stojím vzadu, u zvukaře, a poklepávám si nohou, když hraje první kapela. Dobrý. Když končí fakt krásným basovým riffem, přemýšlím, že si půjdu pro cigarety. Pak ale zjišťuju, že na ně vůbec nemám chuť...A pravděpodobně už nikdy mít nebudu. Schovávám dvacetikoruny zpátky do kapsy.
Motýlek mi proletí trávicím traktem, když konečně omotají vánoční světýlka kolem mikrofonů (na reprácích zbyly ještě od Vánoc). Hrajou první písničku. Žilami mi protéká blažené teplo. Znáte ten pocit, když máte ledovou kůži, ale uvnitř vám proudí vroucí tekutina, která vás hřeje? To bylo přesně ono. Hrajou další písničku. Dostávám se do úplně jiného světa. Do toho svého. Jsem téměř mimo tělo, ale stále ještě v něm. Přemýšlím, dumám, hloubám. Někde šíleně daleko směrem dovnitř. Je to krásné, jak jsem zase utekla.
A pak mě vytrhne TA píseň. Téměř orgasmus. Musím se přidržovat kovového stolu za mnou. Při další písni už nemůžu ani otevřít oči. pak další a další melodie. Pak sladké ticho. A najednou...
Najednou ten přerod, o kterém mi básnila babička, že mi jej prorokoval horoskop. To, co se mi v tu chvíli dělo v hlavě lze jen těžko vysvětlit. Jestli existuje pozitivní krizová situace, tak tohle byla její definice. Přehrála jsem si úplně všechno. Vzpomínky na každičký dotek, co se vždy bránily navrácení do mé mysli, se teď rojily přímo za mými víčky, nabíraly na rychlosti a téměř se dotkly světla. Uvědomila jsem si, že ať už budou jeho jméno, jeho myšlení, jeho tělo a jeho prsty na rukou jakékoliv, nikdy jej nepřijmu.
Přijmu jen jednoho jediného. Toho, kterého nikdy nebudu, nemohu a snad ani nechci mít.
Po dlouhém aplaudování se ti čtyři "tak teda jakože jo, když chcete" vrátili a dorazili mě už úplně.
Pak světýlka zhasla a já jsem si utřela slzy. Úplně při vědomí.
Úplně vědomá.
Odcházela jsem s novou taškou (asi jsem věděla, proč si nekupovat ty cigarety) a ukradeným plakátem, které mi tuhle mou velkou chvíli budou už stále připomínat.
Žádné komentáře:
Okomentovat