παγιδα

Jako ten ve vězení kulatého tvaru. Vidí pantera, ale nedotkne se jej.
Jako ten, kdo řekl, že bude žít věčně - stejně zemřel a s ním i celá jeho esence.
Jako ten, kdo má v oddělení filozofie v knihovně největší prostor a přesto na nic nepřišel.

Chci žít v tom světě na vrcholu trojúhelníku,
nechci žít v kruhu olemovaném hadem pojídajícím sebe samého.

Na sebevraždu se nezmůžu a na "život" taky ne.
Uzamčená.

A nemám ani dost sil na to číst Kafku.

Všechny ty promluvy o Franklovi, o smyslu, o úkolu, o tom, že to nemám vzdávat.
Nebo o tom, že je tu pro mě 24/7 a že mě zabije, pokusím-li se o něco.
Myslela jsem si, že jste mě zachránili, ale kdepak...
Jen jste prohloubili, zpečetili a prodloužili martyrium svatého Já.
Přesto děkuji, vážím si vás.

Ne, opravdu nedokážu zaklonit hlavu a být pryč.
Nedokážu to přijmout.
Nedokážu žít jako všichni kolem.
Vlastně nedokážu žít vůbec, jen jsem k tomu stále nucena.
A vždycky asi budu.

Nejsem zdaleka tak svobodná, jak jsem si myslela, že jsem - nebo bych mohla být.

Hrozně mě bolí ruka...

A už zase neumím m(i/a)lovat.

Se.