Pláču, nikdo nepřichází.
Křičím, všichni si zacpou uši.
I want you to hit me as hard as you can. Neuhodíš.
Mám všechno. A nic.
Týdny jsem měla opravdu pocit, že to musí být definitivně pryč a že už se to nevrátí. Vrátilo - v plné síle.
Zase mi z postele visí pořezaná ruka (na níž mám taky fialkovou nebulu od milých schodů), zase nemohu přečíst ani řádku, zase nacházím x věcí, které nenávidím a které mě topí.
Nemám chuť, rezignuju, spím, seru vám na to, ať si třeba propadnu.
Netoužím ani tak po smrti jako spíš po nějakém věčném zapomění, někde hluboko, přehluboko v oceánu, kde je všude kolem jen světle šedo a nic nejde slyšet. Nic nepřichází.
Mam chuť nakapat si do ranek
nálev z kyselých okurek.
Kurva.
(Opravdu zkurveně nechutná píseň.)
A třeba jsem měla ty schody nechat
uhodit mou hlavu
a usnout navěky.
P.S.: Toužím po zájmu, ale budu se tvářit, že ne.
Míň mi pak vaše ignorace, sobectví a samolibost ubližuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat