Kdykoliv kouknu takhle k večeru na lištu, je tam 23:23 a něco si přeju. Tak jo. Na střední, na kterou jsem chtěla, už, po čtvrt roce přemlouvání a zvracení do záchodové mísy, popř. umývadla, konečně jsem. Mám skvělé spolužáky a i když mi mé alterego říká, že zatím to není tak vřelé, věřím, že bude stále lépe. Mám pořád stejný strach ze všeho, takže na svou paranoiu jsem si za ta léta zvykla. S přátelstvími a vztahy obecně to momentálně nehrotím, po patnácti letech cítím, že mám opravdovou nejlepší přítelkyni a přesto, že jsem ji podrazila (?), je ona tak čistá a moudrá a všechno, že mě má snad ještě radši než kdy dříve. Chybí mi její humory (internety) každý den ve školní lavici. Ale neměnila bych, je to tak, jak to je a já jsem ráda, že konečně studuju tam, kde mě to baví, i když to poslední dva měsíce byla zkouška ohněm. Obstála jsem. Poslední týdny trpím (právěže netrpím) jakousi citovou otupělostí a teprve včera jsem plakala nad hrozně smutným filmem (Never Let Me Go), ale pořád to nebylo takové. Je to jako když vám neurinom tlačí do mozku tak, že neslyšíte a máte tinitus a kdovíjaké sračky a tíží vás to. Je asi neuvěřitelně pitomé srovnávat spánkový deficit s rakovinou, ale já už taková prostě jsem. Z extrému do extrému. Založila jsem si kinoalbum, lepím si tam lístky a píšu komentáře k filmům, je to sranda, ale už mě to zas přestalo bavit, ještě jsem ani nedolepila všechny staré lístky. To by mě zajímalo, jestli je stihnu dolepit, než půjdu na Shame (půjdu na Shame?). V noci převážně filozofuju víc, než je zdrávo. Už jsem prostě taková. Čtu ten článek po sobě i desetkrát, ale přesto vím, že je tam někde věta, která někomu nebude dávat smysl. A třeba to tu ani nikdo nečte. A to je, probably, jedině dobře.
P.S.: Chci Black Devil Cigarettes, vlastní hrnek na čaj, zapalovač s Beatles a tričko FUCK YOU, YOU FUCKING FUCK (jako Lisbeth v Girl with Dragon Tattoo [luv Rooney Mara!!])!
