Pláču, hořím, chce se mi řvát. Neustále si těch pár sekund přehrávám. Potápí mě to čím dál víc. Dostávám se do stavu, kdy nedokážu vůbec nic, jen ležím na stole a po tvářích se mi koulí hořké, horoucí slzy. Poslouchám Zrní.
Druhý den - fáze druhá: Nespavost, záškoláctví, emesis
Dvě hodiny ráno a já nejsem schopná usnout. Způsobuju si bolest a čím víc tlačím na pilu, tím rychleji dýchám. Hluboce. Cedím vzduch mezi zuby. Tečou mi slzy, ale ne smuteční, ale vzteklé. Nasrané. Řezající.
Ráno se snažím vstát z postele, ale nejde to. Jsem tak strašně slabá. V koupelně už to nevydržím a zvracím do sněhobílého umyvadla. Zvracím čaj s mlíkem, kterej jsem pila před pár hodinama na uklidnění. Haha, vymstil se mi.
Jdu do školy. Janinka ze mě tahá, co se stalo. "Ale nic," povídám. Lžu jako když tiskne. Jen s velkým vypětím sil se přetvařuju a zadržuju slzy.
V češtině poslouchám kecy o štěstí, o lásce, o vlasti. Johanno Rottová, kdybys jen věděla.
Píšu domů, můžu-li jít domů. Můžu. Posílám Brandy lísteček s přiznáním. Neodpověděla.
V matice už to nevydržím a chci jít domů. Ale jistě, že mi pan učitel nevěří, že jsem nemocná. Se svým pohuleným úsměvem na rtech mu vykládám, že je mi hrozně zle. Taky že je, ale, kurva, přece se mu tu nesesypu. Přetvařuju se. "Já jsem našim psala a říkali, ať přijdu. Vy mi nevěříte?" On na to kousavě s pošklebkem: "Ne." Tak mu říkám, ať koukne na moje oči, jak jsou propadlé. On to pouští druhým uchem ven. Pak pouští i mě. Dávno už ve mě ztratil důvěru. Mně je to ale fakt totálně u piče.
Jedu domů autobusem. Dědeček mě pouští sednout k němu, usmívá se jako mlsný kozel. S díky říkám "ne".
Poslouchám Zrní.
Máma se mě desetkrát zeptá, co mi teda jako je. Pokaždý řeknu, že nic. Pokaždý lžu.
Píšu Brandy smsku. Neodpověděla.
Spím, spím, spím. Volá mi Janinka. Má strach z absolváku a ptá se mě, jak na tom jsem. Je mi úžasně. Zase lžu.
Pak jsem špatný vychovatel bratra. Jo, asi jsem, o výchově jsem toho nikdy moc nepochytila, protože jsem ji asi ani nikdy nezažila. Tak teď asi plačte, mně je to jedno.
Poslouchám Zrní.
Tohle je opravdu poprvé od dob kurvogymplu, kdy jsem šla domů z důvodu zlomeného srdce a psychického vyčerpání. Do omluvenky se napíše "NEVOLNOST". Zase budu lhát - ale už jen napůl.
When does depression end?
...
When it ends you.
Harmonie.
Žádné komentáře:
Okomentovat