Rozlučkový večírek? Už nikdy více! Kolem třetí hodiny prožívat těžké vystřízlivění za hlasitého chrápání nevlastního papíka, to si žádá velkou chrabrost pro přežití. Display budíku oznamoval 2:48 (ta rudá digitální čísla mě jednou zabijí), nezbývalo nic jiného než se zakousnout do polštáře, nechat kapičky potu stéci po páteři, křečovitě svírat v rukou mokré prostěradlo a doufat, že co nejdříve usnu a podaří se mi potlačit dávicí reflex. Probudila jsem se o půl deváté s pocity člověka, jejž přejel parní válec. Odporná chuť tabáku, dehtu a bůhvíjakejch sraček v puse, v žaludku směsice rozličných druhů lihovin a v hlavě změť myšlenek, záblesků vzpomínek, útržků zážitků předešlého večera a to všechno vyvolávající obrovskou bolest a malátnost. Vlasy myté voňavoučkým šamponem jsou stále nasáklé kouřem, nikotinový chtíč udělal své. Tohle by měl absolvovat každý, pak by na světě neexistovala závislost na návykových látkách...
V krvi mi koluje nějakej humus a já mám za úkol pročistit si žíly. Oh my gosh, ve mně žil v noci někdo úplně jiný!
Žádné komentáře:
Okomentovat