My empire of dirt: Umělkyně lvl pitcha, černokněžník a soft-boiled Lou

Surrealismus a skepse.
(Náplň všech mých článku od začátku po konec a obráceně.)

Už jsem unavená z věčného lámání ledů.
Snažím se moc a moc a ono nic a nic. Akorát jsem z věčného chladu promrzlá a mám žaludeční neurózy. Proto se tak strašně štítím spát u někoho, kdo nepenetroval mou duši prudce, pevně a (ne)organizovaně.
(Takže pardon, Brade Pitte, ale až se se mnou budeš moct ve středu bavit o filmech, můžem se dostat někam dál.)

Jako bych tu nebyla.
Jako bych nebyla.
(Jako že nejsem.)

Já jsem totiž strašně magická, zajímavá. Kurvička. Moc a moc a mociny moc. Hopity hop. Welly, welly well, betchez. Tak teda jo, jsem zasranej Zarathustra a buším do své opičí hrudi na vrcholu hory. A píšu eseje a hraju na baskytaru a čtu a koukám na filmy a poslouchám hudbu.
(A celou dobu taky kurevsky kecám.)

Jednou večer, kousek ode dna, jsem prostě jen vzala nůžky a začla si rozřezávat ruku.
Byla jsem zklamaná, nasraná. Nejsem trýznitelka. Nejsem nádherná. Nejsem nic.
A tak - it's only after we've lost everything that we are free to do anything.
Vždycky jsem se bála toho aktu, toho říznutí. Nikdy jsem nebyla schopná zatlačit natolik, aby ostří rezoervalo mou kůži. A tak jsem vzala nůžky, rozevřela je a prudkými, pevnými a organizovanými pohyby jsem si rozedrala kůži na sračky. Ty nůžky jsou od krve doteď. Lidi se na mou ruku dívají debilně doteď.
Od té chvíle ale už nemám strach. Ani náhodou. Ani malou trochu. A moje krev je sytě červená.
(A hrálo mi u toho The Way od pana Gnoma.)

Lucie, 17, Female, Czech Republic. Stejně už jsem dávno ve škatulce. Jako my všichni. Ono to není zas tak hrozný, jak to zní, protože co se dá vyjádřit ležatou osmičkou taky není nekonečný. Třeba takovej Vesmír. To je ležatá osmička, ale není nekonečnej v tom pravým slova smyslu. Je v tom totiž jedno, velmi důležité a astrofyziky oblíbené, slovo.
(A na tenhle svůj názor jsem patřičně hrdá.)

Jsem opředena tajemstvími. Vím to proto, že jsem si tenhle háv vytvořila já sama. A není to žádná přetvářka, o mně ani ti úplně nej nej nejbližší netuší, čeho jsem byla, jsem a budu schopna. Tak se mě třeba jednou, až budu fakt na káry, zeptejte na můj první sex. A já třeba prolomím největší tajemství v dějinách lidstva.
(Kam se hrabou kabaly, pí, spirály, zlaté grály a knihy knih.)

Občas věci promýšlím, ale většinou ne. Má milá drahá blonďatá přítelkyně se mě zeptala, jestli si dělám prdel s tím, že si celý život při stěžejních soudech, například při rozhodování se, kam na vysokou, dělám ententýky. Tady je odpověď: Ne, nedělám si prdel. Dělám ententýky.
(Je to rychlé, efektivní, bezbolestné.)

The Truman Show mě před zraky hudební poloviny naší třídy rozplakala. Hodně, extra, moc.
(Soft-boiled Lou.)

A pak se staví Jana krásná panna, Čert a preppy Pepi a dáme si na zelený čtvrtek trochu zeleniny elegantně zabalený ve skle.
(Miluju nečekaný noční návštěvy s tetrahydrocannabiolem, kterej tak zbožňuju, a dobrou náladou.)

Jiná dimenze na přednášce z patopsychologie.
(Your future in 45 minutes.)

Pak taky losos se zeleninou, ale to už jsme hodně daleko v ráji a musíme být taky trochu sjetí a down.
(Největší prdel na tom všem je, že teď zrovna myslím na to, jak se jednoho dne zabiju, jak miluju Crystal Castles, jak toužím po tvém horkém dechu na mých zádech a tvých prstech na mých bradavkách a jak jsem nečistá, protože...*tajemstvíčko*.)