Suicidal tendencies

To tak strašně bolí...

Had pojídající sám sebe.

Neuvěřitelný pocit.

Tér a tma

Vše je zpět.

Noční můry, krev a slzy.

Vše.

Where is my fucking mind?

Well, to to moc dlouho netrvalo (a to ještě nikdo neví o mým blogu na bandzone, co?).

Nejdřív report z CoO13, pak emocionální výlevy. A nebo to smícháme v jeden šílený molotovův koktejl, co vy na to?

Nylon Jail - první kapela, první otevření pusy a nechání se unést harmonickou muzikou. Pane bože, pořád nedokážu pochopit, kde se to všechno v tom Jirkovi bere? Kdyby mu ujel jeden jediný tón...Ne, ani jeden jediný jsem neslyšela špatně. Draly se mi slzy do očí.

Kumbia Queers - po minutě mi rupala hlava, tak sem šla pryč. Možná to ale fakt bylo jen tou jednou písničkou. A možná taky tím, že jsem občas moc velkej filantrop.

Sigur Rós -

OMFG FML

Vylezu na schody, hodim z nich šipku.
Pláču, nikdo nepřichází.
Křičím, všichni si zacpou uši.
I want you to hit me as hard as you can. Neuhodíš.
Mám všechno. A nic.

Týdny jsem měla opravdu pocit, že to musí být definitivně pryč a že už se to nevrátí. Vrátilo - v plné síle.
Zase mi z postele visí pořezaná ruka (na níž mám taky fialkovou nebulu od milých schodů), zase nemohu přečíst ani řádku, zase nacházím x věcí, které nenávidím a které mě topí.

Nemám chuť, rezignuju, spím, seru vám na to, ať si třeba propadnu.

Netoužím ani tak po smrti jako spíš po nějakém věčném zapomění, někde hluboko, přehluboko v oceánu, kde je všude kolem jen světle šedo a nic nejde slyšet. Nic nepřichází.

Mam chuť nakapat si do ranek
nálev z kyselých okurek.
Kurva.

Manon meurt...

V mým oblíbeným klubu stojím vzadu, u zvukaře, a poklepávám si nohou, když hraje první kapela. Dobrý. Když končí fakt krásným basovým riffem, přemýšlím, že si půjdu pro cigarety. Pak ale zjišťuju, že na ně vůbec nemám chuť...A pravděpodobně už nikdy mít nebudu. Schovávám dvacetikoruny zpátky do kapsy.

Motýlek mi proletí trávicím traktem, když konečně omotají vánoční světýlka kolem mikrofonů (na reprácích zbyly ještě od Vánoc). Hrajou první písničku. Žilami mi protéká blažené teplo. Znáte ten pocit, když máte ledovou kůži, ale uvnitř vám proudí vroucí tekutina, která vás hřeje? To bylo přesně ono. Hrajou další písničku. Dostávám se do úplně jiného světa. Do toho svého. Jsem téměř mimo tělo, ale stále ještě v něm. Přemýšlím, dumám, hloubám. Někde šíleně daleko směrem dovnitř. Je to krásné, jak jsem zase utekla.

A pak mě vytrhne TA píseň. Téměř orgasmus. Musím se přidržovat kovového stolu za mnou. Při další písni už nemůžu ani otevřít oči. pak další a další melodie. Pak sladké ticho. A najednou...

Najednou ten přerod, o kterém mi básnila babička, že mi jej prorokoval horoskop. To, co se mi v tu chvíli dělo v hlavě lze jen těžko vysvětlit. Jestli existuje pozitivní krizová situace, tak tohle byla její definice. Přehrála jsem si úplně všechno. Vzpomínky na každičký dotek, co se vždy bránily navrácení do mé mysli, se teď rojily přímo za mými víčky, nabíraly na rychlosti a téměř se dotkly světla. Uvědomila jsem si, že ať už budou jeho jméno, jeho myšlení, jeho tělo a jeho prsty na rukou jakékoliv, nikdy jej nepřijmu. 

Přijmu jen jednoho jediného. Toho, kterého nikdy nebudu, nemohu a snad ani nechci mít.

Po dlouhém aplaudování se ti čtyři "tak teda jakože jo, když chcete" vrátili a dorazili mě už úplně.

Pak světýlka zhasla a já jsem si utřela slzy. Úplně při vědomí. 

Úplně vědomá. 

Odcházela jsem s novou taškou (asi jsem věděla, proč si nekupovat ty cigarety) a ukradeným plakátem, které mi tuhle mou velkou chvíli budou už stále připomínat.