Kreslí si po rtech, jen tak. Tam, kde se může dotknout jen málokdo, ona se dotýká denodenně. A nikdo jí to nezávidí, protože si to ani neuvědomí. Ruka projíždějící rusé vlasy přivádí malou Ariel do extáze. Zas vypila moc čaje a přemýšlí, co s tím dárkem od mamky. Co s životem. Přejede prsty po krajkovaném povrchu jemného pudru a nadýchne se spleti vanilky, kaolínu, křídy, barevného pigmentu a bůhví čeho všeho ještě. Cucla si, uviděla, nechala se oklamat. Podívala se do zrcadla na svůj dolíček v bradě. Nesnáší ho. Srdce už půjčila a ještě jí ho nevrátil, zmrd. Toho taky nenávidí. Všechny nenávidí. Žije v dimenzi zvané Mimorealita a nechává se hýčkat zlou, divnou, papírovou hyenou. Miluje listopadová rána kolem čtvrté hodiny a kor když při tom jede vlakem. Z Hrušovan do Znojma, třeba. Miluje svůj výsadkářský baret a praštěnou 11ti letou sestru. Jsem egoistka. A napadají mě myši jménem Lenky.
Žádné komentáře:
Okomentovat